Carl Gustav Jung

Z Wikicitátů
Přejít na: navigace, hledání
Carl Gustav Jung

Carl Gustav Jung (26. července 1875 Kesswil, Švýcarsko – 6. června 1961 Küsnacht, Švýcarsko) byl švýcarský psycholog a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie.


  • Neuróza je vždy náhražkou opravdové strasti.[1]
  • Ukažte mi zdravého člověka, a já vám ho vyléčím.[2]
  • Zdravý člověk lidi nemučí, mučiteli se stávají ti, co byli mučeni.
  • Relativní znehodnocení ženy znamená toto: muž ji v jistém smyslu miluje méně, zato však žena vystupuje jako pronásledovatelka, to znamená jako čarodějnice. Tak se spolu se zvýšeným uctíváním Marie a v jeho důsledku vyvinul blud o čarodějnicích, tato nesmazatelná skvrna na pozdním středověku.[3]
  • Co se týče nejzákladnějších věcí, nic nevíme. Pouze, když si to přiznáme, bude možný návrat do rovnováhy. [4]
  • Zcela prapůvodní skutečnost, že člověk předpokládá totožnost vlastní psychologie s psychologií druhého, ztěžuje nebo znemožňuje správné pochopení ženské psýché.[3]
  • Psychologie zaručuje skutečné vědění o druhém pohlaví a nahrazuje svévolné mínění, onen pramen nevyléčitelných nedorozumění, která pustošivě ničí manželství naší doby.[3]
  • Vysoký ideál výchovy k osobnosti by se raději neměl aplikovat na děti.Neboť co se všeobecně rozumí pod“osobností“ , totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, to je dospělý ideál.Ten to ideál bychom chtěli podsouvat dětství v období, kdy si jedinec ještě není vědom problému své takzvané dospělosti nebo – což je ještě horší – kdy se mu vědomě vyhýbá. [3]
  • Na prostředí člověka, zejména na děti, nepůsobí nic duševně silněji než nežitý život rodičů. [3]
  • Je přirozené, že životní úsek mládí může prostřednictvím dalekosáhlého uznání pudové stránky získat.Může například získat právě uznání sexuality, jejíž neurotické vytěsnění člověka v nehorázné míře vzdaluje životu nebo ho nešťastně přímo vnutí do nanejvýš nevhodného života, s nímž se pak přímo musí znesvářit.Oprávněné přijetí a uznání normálních pudů přivádí mladého člověka k životu a sloučí ho s osudy, jež ho vedou dále k nezbytnostem a s tím spojeným nutným obětem a výkonům, které posilují jeho charakter a utvářejí jeho zkušenost. Naproti tomu pro dospělého člověka ve druhé polovině života, jak je obecně známo, nepřetržité rozšiřování života už zřejmě není tím správným principem, poněvadž sestup v životním odpoledni vyžaduje zjednodušení, omezení a zvnitřnění, to znamená individuální kulturu. [3]

Mládí a stáří[editovat]

  • Vypadá to, jakoby ti mladí lidé, kteří se musí těžce potýkat s vnějším životem, byli ušetřeni vnitřních problémů, zatímco u těch, jejichž přizpůsobení je z nějakých důvodů snadné, se vyvíjejí sexuální problémy, nebo konflikty související s pocitem méněcennosti. [3]
  • Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého: jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme: a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo. [3]
  • Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a kojící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno. [3]
  • Kultura je v podstatě kontinuita a dalekosáhlé uchování starého.: dychtění po novotách však vytváří nekulturu a končí v nepokrytém barbarství.
  • Po nějaké době člověk objeví, že ve světových dějinách se neděje nic skutečně ‚‘‘nového‘‘. O něčem skutečně novém by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství.
  • Čím větší protiklad, tím větší je také potenciál.Velká energie vychází jen z patřičně velkého napětí protikladů.

Reference[editovat]

  1. PECK, M. Scott. Nevyšlapanou cestou. Praha : Argo, 1996. 277 s. ISBN 80-7203-036-1.  
  2. Kalendář VZP 2003
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 3,8 JUNG, Carl Gustav. Člověk a duše. Praha : Academia, 1995. 277 s. ISBN 80-200-0543-9.  
  4. RUSSELL, Peter. Od vědy k bohu. Praha : dybbuk, 2008. ISBN 978-80-86862-68-2. S. 40.  

Externí odkazy[editovat]