Chirurgové
Z Wikicitátů
Chirurgové je americký televizní seriál vysílaný od roku 2005.
[editovat] Druhá série
[editovat] Dešťové kapky padají na mou hlavu – Raindrops keep falling on my head
Být dobrým chirurgem, znamená myslet jako dobrý chirurg. Emoce vytvářejí chaos. Hezky je schováte a vztoupíte do čisté, sterilní místnosti, kde je postup prostý – říznout, zašít a zavřít. Ale někdy je před vámi řez, který se nedá zvládnout... Řez, který rozřízne stehy a otevře ránu dokořán. Teorie říká, že čím víc myslíte jako chirurg, tím víc se jím stáváte, tím lépe umíte být neutrální, zruční, říznout, zavřít, zašít... Prostě přestat myslet jako chirurg a vzpomenout si, co znamená myslet jako lidská bytost.
[editovat] Co je moc, to je moc – Enough is enough (No more tears)
Na sklenici z poloviny plné je něco smutného. Musíme vědět, kdy říct „dost“. Je to proměnlivá veličina. Barometr touhy a potřeby. To zcela záleží na každém člověku a záleží na tom, co se nalévá. Někdy chceme jenom ochutnat. A jindy, takové slovo jako dost, existuje. Sklenice je i bezedná. A my všichni chceme prostě víc.
[editovat] Donuť mě se neovládnout – Make me lose control
Chirurgové jsou po kontrole bažící zrůdy. Se skalpelem v ruce není žádný strach, není žádná bolest. Máte tři metry a jste neprůstřelní. A pak opustíte operační sál a celá ta perfektnost, celá ta krásná kontrola je najednou v prachu.
Nikdo nemá rád ztrátu kontroly, zvláště pak chirurg, není nic horšího. Je to známka slabosti, že se nevyrovnáte s úkolem. A stále jsou chvíle, kdy se to od vás prostě vzdálí. Kdy se svět přestane točit a vy si uvědomíte, že ten malý blyštící se skalpel vás už nezachrání. A nezáleží na tom, jak tvrdě budete bojovat. Stejně spadnete. A to vás vyděsí až k smrti. Jedině nahoře před pádem, dáváte šanci svým přátelům, aby vás chytli.
[editovat] Zapírej, zapírej, zapírej – Deny, deny, deny
Nenávidět tě je ze všeho nejvíc vyčerpávající. Klíč k přežití na nemocniční praxi je zapírání. Zapíráme, že jsme unavení. Zapíráme, že jsme vyděšení. Zapíráme, jak moc chceme uspět. A ze všeho nejvíc zapíráme, že zapíráme. Popírání není jen nějaká řeka v Egyptě (popírání = denial = řeka). Je to zpropadenej oceán. Tak jak se máme ubránit, abychom se v něm neutopili?
[editovat] Sem s bolestí – Bring the pain
Bolest přichází v mnoha podobách... Malé píchnutí, trocha přecitlivělosti, náhodná bolest, obyčejné bolesti, se kterými žijeme každý den... Pak je tu druh bolesti, kterou nelze ignorovat. Stupeň bolesti tak vysoký, že přehluší vše ostatní... Nechá svět kolem zmizet... Až to jediné, nad čím můžem přemýšlet je, jak moc to bolí... Jak zvládneme tu bolest je jen na nás.
Bolest umrtvujeme, necháváme jí projít, přijímáme jí, ignorujeme... a pro někoho je nejlepší cestou jak ovládnout bolest, prostě to vydržet až do konce. Bolest-musíte jí prostě nechat projít, doufat, že rychle sama odejde, doufat, že rána, která ji způsobuje se zahojí. Nejsou žádná řešení, žádné jednoduché odpovědi. Prostě se zhluboka nadechněte a počkejte až ustoupí. Většinou lze bolest zvládnout. Ale někdy vás bolest dostane, když to nejméně čekáte... Praští vás pod pás a nenechá vás se postavit. Bolest-musíte se prostě probojovat, protože pravdou je, že, před ní nemůžete utéct a život jí jen stále přidává.
[editovat] Ti co vědí – Into you like a train
Lidé mohou být rozřazeni do jedné, nebo dvou skupin – na ty, kteří mají rádi překvapení, a na ty, kteří ne. Já... je nemám ráda. Nikdy jsem nepotkala chirurga, který by měl rád překvapení. Protože, jako chirurgové, rádi všechno víme. Musíme vše vědět. Protože často, když nevíme, lidé umřou a nastanou soudní pře.
Jako chirurgové... musíme všechno vědět. Musíme vědět, co co obnáší. Musíme vědět, jak se postarat o naše pacienty. A jak se postarat o druhé. Nakonec... musíme přijít na to, jak se postarat sami o sebe. Jako chirurgové, musíme vše vědět. Ale jako lidské bytosti, je někdy lepší zůstat v temnotách. Protože v temnotách je možná strach, ale je tam také naděje.
[editovat] Ať je o čem mluvit – Something to talk about
Komunikace je ta první věc, kterou se v životě učíme...Legrační je, že když dospějem a naučíme se všechna slova a začneme mluvit, je stále těžší vědět, co říct, nebo jak poprosit o to, co opravdu potřebujeme.
Na konci dne jsou nějaké věci, kterým nemůžete pomoci, ale můžete si o nich promluvit. Některé věci prostě nechceme slyšet a některé věci řekneme jen proto,že už nevydržíme být potichu. Některé věci znamenají více, než řeknete... jsou o tom, co děláte. Některé věci řeknete, protože už nemáte na vybranou. Některé věci si necháváte pro sebe. Některé věci prostě mluví za sebe.
[editovat] Nech to být – Let it be
V osmé třídě jsme na angličtině museli číst Romea a Julii. Pak nás pro velký úspěch paní Snyderová donutila odehrát každou část. Sal Scaffarillo byl Romeo. Jak si to osud přál, já byla Julie. Všechny ostatní holky mi záviděly, ale já měla trochu jiný názor. Řekla jsem paní Snyderové, že Julie byla pěkná kráva. Pro začátek, zamilovala se do kluka, kterého nemohla mít, pak kvůli jejímu vlastnímu špatnému rozhodnutí oklamala osud. Paní Snyderová mi vysvětlila, že když se do hry přimíchá osud, možnost volby občas vyletí oknem. Ve zralém věku třinácti let, jsem si byla jistá, že ta láska, stejně jako život, je o rozhodování a osud s tím nemá co dočinění. Každý myslí, že je to strašně romantické-Romeo a Julie, pravá láska, jak smutné. Pakliže byla Julie tak hloupá, aby padla do zajetí nepřítele, vypila lahvičku jedu a ulehla v hrobce, pak si zasloužila, co se jí stalo.
Řekla jsem paní Snyderové, že až vyrostu, vezmu osud do vlastních rukou, nenechám se stáhnout nějakým chlapem. Paní Snyderová mi řekla, že bych byla šťastná, kdybych sdílela s někým tenhle druh vášně, a kdyby ano, pak bychom spolu byli už navždy. Dokonce i teď věřím, že především, láska je o volbách. Je to o tom, položit jed i dýku a vytvořit si vlastní dobrý konec... vetšinou... Ale někdy,navzdory všem nejlepším volbám a nejlepším záměrům, osud stejně vyhraje.
[editovat] Díky za vzpomínky – Thanks for the memories
Vděk, uznání, poděkování-nezáleží na výběru slov, všechny znamenají totéž-šťastný. Jsme předurčeni být šťastní. Vděční za přátele, rodinu. Šťastní jen za to, že žijeme... Ať už se nám to líbí nebo ne.
Možná nemáme být šťastní. Možná vděk... nemá co dočinění s radostí. Možná být vděčný znamená poznat, co máte, od toho, co si myslíte. Cenit si malých vítězství... Obdivovat boj... to chce být jednoduše člověk. Možná jsme vděční za rodinné věci, co známe. A možná jsme vděční za věci, které nikdy nepoznáme. Na konci dne fakt, že máme stále odvahu stát, je dostatečný důvod k oslavě.
[editovat] Čeho je moc, toho je příliš – Much too much
Když jste byli děti, bylo to Halloweenské cukrátko. Schovali jste to před rodiči a jedli, až vám bylo špatně. Na vysoké, opojná kombinace mládí, tequily a no... však víte. Jako chirurg, berete tolik dobrého, kolik dáváte... Protože to dobré neobchází někde poblíž tak často, jak by mělo. Protože dobré věci nejsou vždy takové, jak vypadají. Příliš mnoho čehokoliv-dokonce i lásky není vždy dobrá věc.
Jak víte, jak moc je příliš? Příliš mnoho, příliš brzy? Příliš informací? Příliš zábavy? Příliš lásky? Příliš na to, se zeptat? A kdy je toho prostě příliš na to, to snést?
[editovat] Samota – Owner of a lonely heart
Před 40 lety, se Beatles zeptali světa na jednoduchou otázku. Chtěli vědět, odkud se vzali všichni osamocení lidé. Moje poslední teorie je, že velká část osamocených lidí pochází z nemocnic. Přesněji z chirurgického křídla nemocnic.
Jako chirurgové potlačujeme vlastní potřeby, abychom vyhověli potřebám pacientů. Ignorujeme naše přátele a rodinu, abychom zachránili přátele a rodiny našich pacientů. Což znamená, že na konci dne vše co máme jsme my sami a kvůli ničemu na tomhle světe, se nemůžete cítit tak osaměle.
Nikdo by neměl umřít osamotě. Před 400 lety další dobře známý Angličan měl názor na bytí o samotě – John Donne. Myslel, že nikdy nejsme sami. Samozřejmě, když to řekl, tak byl snílkem. Nikdo není ostrov, zahleděný přímo do sebe. Vyškrtněte ty kecy o ostrovu a zjistíte, že jen myslel, že každý potřebuje někoho, o koho by se mohl opřít, a ujistil nás, že nejsme sami. A kdo kdy řekl, že ten někdo nemůže mít čtyři nohy? Někoho, s kým by se dalo hrát, nebo jen tak pobíhat... nebo prostě posedět.
[editovat] Anatomie Vánoc – Grandma got run over by a raindeer
Je obecný mýtus, že pokusy o sebevraždu mají o svátcích špičku. Jak se ukazuje, jejich počet spíše klesá. Experti se domnívají, že když jsou lidé obklopeni rodinou, nezaobírají se tolik sami sebou. Je ironické, že ta samá rodinná soudržnost je zároveň důvodem, že deprese zažívají o svátcích špičku. O Vánocích chtějí být lidé s těmi, jež milují. Jedno staré přísloví říká, že rodinu si nevyberete. Berete to, co vám osud nadělí. a máte je rádi nebo ne, milujete je a nebo ne, rozumíte jim nebo ne ...vyrovnáte se s tím. Pak je tu jeden myšlenkový směr, který říká, že rodina, do které se narodíte je jenom počáteční bod. Krmí vás, oblékají a starají se o vás až jste připravení jít do světa... najít si vlastní rodinu.
[editovat] Nový začátek – Begin the begin
Čerstvé začátky se díky kalendáři, dějí každý rok. Prostě nastaví váš pohled na leden. Naší odměnou, za přežití svátků je Nový rok, přinášející sebou skvělou tradici novoročních předsevzetí. Hodit minulost za sebe a začít od začátku. Je těžké odolat šanci v novém začátku, šanci dát problémy posledního roku k ledu. Kdo rozhoduje, kdy končí staré a začíná nové? Není to den v kalendáři, nejsou to narozeniny, ani Nový rok. Je to událost, malá nebo velká, něco, co nás změní. V ideálním případě, nám to dá naději, nový způsob života a náhledu na svět, nechávat staré zvyky odejít, staré vzpomínky… Důležité je, že nikdy nepřestaneme věřit, že můžeme začít od začátku. ale je také důležité, si uvědomit, že mezi vším tím svinstvem jsou některé věci, kterých bychom se měli opavdu držet.
[editovat] Pravda a lež – Tell me sweet little lies
Jako doktoři, jsme trénováni, být skeptičtí, protože nám pacienti v jednom kuse lžou. Pravidlem je, že každý pacient je lhář, než se dokáže opak. Lhaní je špatné nebo tak nám to alespoň říkají, neustále, od narození. Poctivost je nejlepší taktika. Pravda vás osvobodí. Faktem ale zůstává, že lhaní je nezbytnost. Lžeme sami sobě, protože pravda zatraceně bolí. Nezáleží na tom, jak moc se snažíme to ignorovat nebo popírat. Nakonec, se lež ztratí. Ale řeknu vám pravdu o pravdě. Bolí. A proto raději lžeme.
[editovat] Cesta tam a zase zpátky – Break on through
Na chirurgii je na podlaze červená čára, označující místo, kdy je nemocnice ještě přístupná a kdy je nepřístupná, až na hrstku vyvolených. Nepovolené překročení není tolerováno. Obecně platí, že čáry tu nejsou bezdůvodně... Pro bezpečnost... Pro ochranu...Pro jasnost. Pokud si vyberete překročit tu čáru, děláte to jen na vlastní riziko. Nemůžeme si pomoct. Když vidíme čáru, chceme jí překročit. Možná je to pokušení ze změny známého za neznámé, něco jako osobní výzva. Jediným problémem je, že když už překročíte, je skoro nemožné se vrátit. Ale pokud to zvládnete, dostat se zpátky za čáru najdete bezpečí v číslech.
[editovat] Konec světa – část 1 – It is the end of the world
Je to pohled,v očích pacienta. Je v něm stopa, vůně smrti, jakýsi druh šestého smyslu. Když si velké dálavy jdou pro vás, cítíte to.
Meredith: Víš, že si nepamatuju kdy jsme se naposledy políbili?
Derek: Protože si nikdy nemyslíš, že naposled je naposledy. Myslíš, že bude víc. Myslíš, že to máš navždy, ale nemáš.
Já prostě, já potřebuji, aby se něco stalo.Potřebuji znamení, že se věci změní. Potřebuju důvod jít dál.Potřebuju naději. A díky abscenci naděje potřebuju dnes zůstat v posteli a cítit se, jako bych dnes měla umřít.
[editovat] Konec světa – část 2 – As we know it
Říká se, že v nemocnicích víte. Víte, kdy umřete. Někteří doktoři říkají, že je to pohled v očích pacienta. Někteří říkají, že je to stopa, vůně smrti. A někteří si myslí, že je to něco jako šestý smysl. Když si pro vás jdou velké dálavy, cítíte je přicházet. Ať je to jakkoliv, nahání to hrůzu. Protože, když to víte, co s tím uděláte? Zapomenete fakt, že jste vystrašení k smrti. Kdybyste věděli, že je toto váš poslední den na zemi... jak byste ho chtěli strávit?
[editovat] Včera – Yesterday
Po důkladném zvážení a mnoha probděných nocích, jsem se rozhodla, že neexistuje nic jako dospělost. Nastěhováváme se. Odtěhováváme se. Stěhujem se pryč od svých rodin a od nás samých. Ale základní nejistoty, základní obavy, a všechny ty staré rány prostě rostou s námi. A zrovna když si už myslíme, že nás život a osud dotlačili k jisté a nevratné dospělosti, řekne vaše matka něco takového(Ellis říká, jak je unavená. Meredith také, ale matka pokračuje, že na něj čekala celou noc). Rosteme, stáváme se vysokými, stárneme, ale v tom nejdůležitějším, jsme stále jen tlupa dětí, běháme po hřišti a zoufale se snažíme zapadnout. Slyšela jsem, že je možné vyrůst. Jen jsem nikdy nepotkala nikoho,komu by se to podařilo. Bez rodičů, kterým by jsme museli vzdorovat porušujeme pravidla, která si pro sebe sami vymýšlíme. Máme výbuchy hněvu, když se nám věci nedaří. S nejlepšími kamarády si ve tmě šeptáme tajemství… A doufáme, proti vší logice, proti všem zkušenostem. Jako děti se nikdy nevzdáváme naděje.
[editovat] Co jsem udělal, že jsem si tohle zasloužil – What have I done to deserve this
Okay, takže, občas, i ti nejlepší z nás dělají unáhlená rozhodnutí, špatná rozhodnutí, rozhodnutí, o kterých moc dobře víme, že jich budem litovat, že jich budem litovat v ten moment, tu minutu, a především ráno poté. Možná ne "litovat" litovat protože alespoň, víte, sami jsme se do toho navezli. Ale stejně něco v nás se rozhodne, že udělá něco bláznivého, věc, o níž víme, že se asi otočí a kousne nás do zadku. A přesto to uděláme. Co říkám je, že sklidíme, co zasejeme. Kdo s čím přichází, tím také schází. Je to karma, a ať to vezmete jakkoliv, karma je na hovno. Tak či tak, naše karma nás nechá, abychom čelili sami sobě. Můžeme se své karmě podívat do očí nebo můžeme počkat, až se k nám připlíží zezadu. Tak či tak, si nás naše karma najde. A pravdou je, že jako chirurgové máme více než dost šancí nastavit rovnováhu, aby nám udělala laskavost. Nezáleží na tom, jak moc se snažíme naší karmě stejně neunikneme. Hádám, že si asi na karmu nemůžeme stěžovat. Není nefér. Není neočekávaná. Ona prostě vyrovnává stavy. A dokonce i když máme udělat něco, o čem víme, že popudí karmu, aby nás kousla do zadku, stejně to uděláme.
[editovat] Kamarádi – Band aid covers the bullet hole
Jako doktorům, nám pacienti stále říkají, jak by dělali naší práci. "Prostě mě zašij, lípni tam náplast a pošli mě domů." Je jednoduché navrhnout rychlé řešení když toho o problematice moc nevíte, když nerozumíte základní příčině, nebo jak hluboká rána vlastně je. První krok ke skutečné léčbě je, čím choroba začala, ale to lidé nechtějí slyšet. Máme zapomenout na minulost, díky níž jsme tady, ignorovat budoucí komplikace, které možná nastanou a jít po rychlé nápravě. Jako doktoři, jako přátelé, jako lidské bytosti, všichni se snažímě dělat vše, co můžeme. Ale svět je plný neočekávaných zákrutů a zatáček. A když už si myslíte, že stojíte pevně nohama na zemi, země pod vámi se posune a srazí vás na kolena. Pokud budete mít štěstí, skončíte jen s otevřenou ránou. Něco, co zakryje náplast. Ale některé rány jsou hlubší, než se zdají a vyžadují více, než jen rychlou nápravu. U některých ran musíte strhnout náplast nechat je dýchat a dát jim čas se zahojit.
[editovat] Pověra – Superstition
Na dvoře na mojí universitě je kouzelná socha. Je dlouholetou tradicí pro studenty podrbat ji pro štěstí na nose. Jedna moje spolubydlící věřila v sílu sochy a naléhala na mě s návštěvou, aby podrbala její nos před každou zkouškou. Studium by bylo lepším nápadem. Rupla ve druhém ročníku. Ale faktem je, že všichni|jsme trochu pověrčiví. Pověrčivost leží v místě mezi tím, co můžem kontrolovat a tím, co nemůžem. Nikdo se nechce zříct šance na štěstí. A pokud nikdo neposlouchá, proč se vůbec obtěžujeme s děláním všech těch bláznivin? Spoléháme na pověry protože jsme dost chytří na to, že víme, že nemáme odpovědi na všechno... A ten život pracuje podivuhodnými způsoby.
[editovat] Co je na tom to hlavní – The name of the game
Dobrá basketbalová hra nás dokáže zvednout ze židle. Hry jsou všechny o slávě, bolesti a jedné hře za druhou. A pak tu jsou více osamělé hry. Hry, jež hrajeme sami se sebou. Společenské hry, paměťové hry- hrajeme je, abychom zabili čas, aby byl život zajímavejší, aby nás odvedli od toho, o co opravdu jde. Jsou mezi námi tací, kteří milují hraní her... jakýchkoliv. A pak jsou mezi námi tací, co rádi hrají. Vidíte, ve hrách jde jen o to, že je tam vítez, první místo. Chcete, aby vás operoval druhý nejlepší chirurg? Ne. Chcete toho nejlepšího. A druhý nejlepší je jen šedý průměr. A vyrovnat se s průměrností je upřímne známka sebeošklivení a podprůmerné pracovní morálky.
Život není divácký sport. Vyhrát, prohrát, remízovat... hra je pokrok at už to chceme, nebo ne. Chcete vyhrát? Vždy se vracejte k základum. Základy. Takže, do toho hádejte se se soudcemi, změnte pravidla, trochu podvádějte, dejte si pauzu a smeřujte ke svým kořenům. Ale hrajte. Hrajte tvrdě, hrajte rychle, hrajte do posledního dechu. Hrajte, jako by nebylo zítřka. Takže.. Nejde o to, zda vyhrajete nebo prohrajete. Jde o to, jak hrajete.
[editovat] Veterinář – Blues for sister someone
Klíčem k tomu, být úspěšný internista je to, čeho se vzdáme- spánku, přátel, normálního života. Obětujeme to pro ten jeden úžasný okamžik...okamžik, kdy se můžeme legálně označit za chirurgy. A pak tu jsou oběti, u nichž nemůžete přijít na to, proč je děláte. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že můžeme mít vše ve svém životě pokud tomu všechno obětujeme. Co tím myslel je, že, nic nepřichází jen tak.Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Takže ještě než půjdete do boje, raději se rozhodněte kolik jste ochotni ztratit. Příliš často jít za tím, co máte pocit, že je dobré znamená upustit od toho, co víte, že je správné. A připustit si někoho k tělu znamená opustit zdi, jež jste celý život budovali. Samozřejmě, že ty největší oběti jsou ty, jež nevidíme přicházet... Když si boj vybere nás a ne někoho jiného, právě tehdy se boj může změnit v něco více, než můžeme unést.
[editovat] Případ napáchané škody – Damage case
Všichni procházíme životem jako býci v čínském obchodě...kousek sem, šlehnout tam, ničíme sami sebe i ostatní.Problém je snažit se přijít na to jak kontrolovat škody, jež jsme udělali, nebo ty, jež byli udělány nám. Někdy náš škody dostanou překvapením. Někdy si myslíme,že škody můžem napravit. A někdy jsou škody takové, že je nevidíme. Vypadá to, že jsme všichni poškození. Někteří z nás více, než ti ostatní. Nosíme si škody sebou už od dětství. Pak jako dospělí, dáváme tolik dobrého, kolik sami dostáváme. Nakonec,všichni poškozujeme... A pak se dáme do napravování čehokoliv, co můžeme.
[editovat] Sedmnáct vteřin – 17 seconds
V životě nás učí, že existuje sedm smrtelných hříchů. Všichni známe ty veliké – obžerství, pýcha, smilstvo... Ale hřích, o kterém tolik neslyšíte je hněv. Ale hřích, o kterém tolik neslyšíte je hněv. Jde o to, že možná nedáváme hněvu moc důvěry. Možná může být mnohem nebezpečnější, než si myslíme. Vždyť, když už dojde na destruktivní chování, stává se hlavou celé sedmičky. Takže co vlastně odlišuje hněv od ostatních šesti hříchů? Vlastně je to jednoduché. Poddáte-li se hříchu jako je závist nebo pýcha, zraníte jen sami sebe. Zkuste smilsvo nebo chtíč, a zraníte leda sebe|a možná jednoho nebo dva další. Ale hněv hněv je ze všech nejhorší. Matka všech hříchů. Nejenže vás hvěv stáhne|až na dno, ale když to udělá, můžete sebou vzít strašné množství dalších lidí.
[editovat] Nemůžeme za to, koho milujeme – Deterioration of the fight or flight response
Lidské bytosti potřebují hodně věcí, aby cítily, že žijí...Rodinu, lásku, sex. Ale potřebujeme vlastně jen jednu věc, abychom skutečně žili. Potřebujeme tlukoucí srdce. Když je naše srdce ohroženo, reagujeme jedním nebo dvěma způsoby. Utečeme nebo jdeme do útoku. Existuje pro to vědecký termín- boj nebo útěk. Je to instinkt. Nemůžeme ho ovládat. Nebo snad ano?
[editovat] Ztrácím svou víru – Loosing my religion
Izzi: Jsem krásná holka.
Richard: Cože?
Izzi: Nejsem arogantní. Já jen... no prostě je to tak. Dobu jsem prodávala to, jak vypadám, jsem krásná holka. A ne z určitého úhlu pohledu, je to jasné? To ty blond vlasy. A taky velká prsa. Velká prsa jsou klíčem ke kráse.
Richard: Doktorko Stevensová,
Izzi: Tak mě vidí muži. Já nejsem chytrá holka, ani zajímavá, jsem krásná holka. Blond a ta prsa, chlapy to splete. A myslí si, že jsem jiná. Jsem zvyklá. Jsem zvyklá, že utečou, když zjistí... ale pak přijde Denny a chce si mě vzít.
Richard: Proto jste to udělala?
Izzi: S ním se necítím jako krásná holka. S ním se cítím jako... jako já. Myslím, že mě asi zná. Kdybych to byla já, kdo přestřihl ten kabel a neříkám že já, ale kdyby já, pak ne. Necítím se vinna. A vím, že bych měla a cítíla bych se tak mnohem líp. Ale necítím nic jiného než štěstí.
[editovat] Pátá série
[editovat] Dream a little dream of me
Všichni z nás si pamatujeme pohádky našich dětství. Popelku, jíž padne střevíček jako ulitý, žabáka, jenž se změní v prince, Šípkovou Růženku, probuzenou polibkem. Bylo nebylo... A žili šťastně až do smrti... Pohádky. Látka, z níž jsou spředené sny. Problémem ovšem je, že se pohádky nevyplňují. Zato ty ostatní příběhy, ty jež začínají temnými a bouřlivými nocmi a končí nevyřčeným, právě noční můry, zdá se, se vždy stávají realitou. Člověka, který vymyslel frázi: "A žili šťastně až do smrti.", měl někdo pořádně nakopat do zadku.
Bylo nebylo... Šťastně až do smrti... Příběhy, jež vyprávíme, jsou látkou, z níž jsou spředené sny. Pohádky se nevyplňují. Realita je mnohem bouřlivější, mnohem ponurejší, mnohem děsivější. Realita je o tolik zajímavější, než žití šťastně až do smrti.
[editovat] Here comes the flood
Coby chirurgové jsme trénovaní napravit vše, co je poškozené. Bod zlomu je pro nás startovní čárou... alespoň v práci, V osobních životech je pro nás ale bod zlomu znakem slabosti. A tak děláme vše proto, abychom se mu vyhnuli.
Kosti se lámou. Orgány pukají. Svaly jsou trhány. My dokážeme sešít svaly, napravit škody, ulevit od bolesti. Ale když se nám zhroutí život, když se zhroutíme my, pak už neexistuje žádná věda, žádná těžká a rychlá pravidla. Musíme si to prostě celé protrpět a pro chirurga není nic horšího a zároveň nic lepšího...
[editovat] Brave new world
6,500 tisíce let př.n.l., se jeden člověk podíval na svého nemocného přítele a řekl: "Mám nápad. Co takhle, že bych ti do hlavy vyvrtal díru? To ti pak hned bude líp." A tak se zrodila chirurgie. Vyžaduje to však jistý druh bláznovství, přijít s nápadem, jako třeba vrtat někomu do lebky. Chirurgové ale byli vždy sebejistou sebrankou. Obyčejně víme, co děláme, a i když ne, tak alespoň předstíráme, že ano. Směle kráčíme do neprobádaných krajů, tam vstyčíme vlajku a začnem rozkazovat lidem okolo. Povzbuzuje nás to a zároveň děsí.
Rádi si myslíme, že jsme nebojácní, chtiví objevování neznámých zemí a nasávání nových zkušeností, ale faktem zůstává, že jsme pokaždé vyděšení. Ta hrůza je možná součástí oné přitažlivosti. Někteří lidé jsou do kina na horor. My rozřezáváme věci a noříme se do temných hlubin. "Nespala jsem už tři dny."Ale není na konci každého dne právě tohle tím, co chcete slyšet? Jestliže máte jeden drink, jednoho kamaráda a 45 minut? Hladké jízdy jsou pro nudné příběhy. Malá pohroma, ta teprve stojí za zmínku.
[editovat] There's no 'I' in team
Jsem skála. Jsem ostrov. To je mantra více méně každého chirurga, kterého jsem kdy potkala. Rádi si myslíme, že jsme nezávislí, samotáři, individualisté. Že k naší práci potřebujeme pouze operační sál, skalpel a svolné tělo. Pravdou ale je, že ani ti nejlepší z nás by to sami nezvládli. Chirurgie je, stejně jako život, týmovým sportem. Nakonec se stejně musíte zvednout z lavičky a rozhodnout se, za který tým to vlastně hrajete. Výběr vašeho týmu ve skutečném životě není vůbec podobný tomu ve školní tělocvičně. Být prvním vybraným může nahánět hrůzu. A být vybrán jako poslední není nejhorší věcí na světě. Takže vše sledujeme ze střídaček, tíhneme ke svojí izolaci, protože víme, že jakmile se zvedneme z lavičky, přijde někdo, kdo od základů změní celou hru.
[editovat] Life during wartime
Pro chirurga je každý jeho pacient bitevním polem. Jsou pro nás terénem, místem našich postupů i ústupů, místem, které pročišťujeme od všech min. A právě, když už si myslíte, že jste bitvu vyhráli a zachránili celý svět, objeví se pod vámi další mina. Některé války vyústí v celkové a úplné vítězství. Některé války skončí nabídkou smíru. A některé války končí nadějí. Všechny tyto války ale nejsou ničím v porovnání s nejstrašlivější válkou ze všech, tou, kterou ještě musíte vybojovat.
[editovat] Rise up
Jste-li normální člověk, je jednou z věcí, na něž se můžete v životě spolehnout, smrt. Jste-li ale chirurgem, jste ochuzeni i o tuto útěchu. Chirurgové podvádějí smrt.. Oddalujeme ji a popíráme. Stojíme a vzdorně posíláme smrt do patřičných mezí. Rodíme se, žijeme, umíráme. Občas ne nutně v tomto pořadí. Odkládáme věci stranou. Jen proto, abychom je někdy znovu vytáhli. Jestliže tedy smrt není koncem, na co se ještě můžete spoléhat? Protože v životě se určitě na nic spoléhat nemůžete. Život je totiž ta nejkřehčí, nejvrtkavější a nejnepředvídatelnější věc, co existuje. Ve skutečnosti si v životě můžeme být jistí jen jedinou věcí ... a to, že neskončí, dokud mu nebude konec.
[editovat] These ties that bind
Co se děje na operačním sále, je hodně intenzivní. Když životy visí na vlásku a vy se šťouráte v mozcích jako v relaxačním gumovém míčku, vytvoříte si s chirurgem, stojícím vedle vás, pouto. Nezlomné, nepopsatelné pouto. Být takto svázanými je hodně intimní a ať už se vám to líbí nebo ne, ať už je máte rádi nebo ne, stanete se rodinou. Pouta, jež nás svazují, se občas nedají vysvětlit. Spojují nás dokonce i poté, co se zdá, že byla zpřetrhána. Některá pouta vzdorují vzdálenosti, času i logice. Protože některá pouta mají přetrvat navěky.
