Edvard Munch

Z Wikicitátů
Přejít na: navigace, hledání
Na fotce se svým obrazem Jappe Nielssena

Edvard Munch (12. prosince 1863 – 23. ledna 1944) byl norský malíř a grafik, vlivný představitel moderny.


  • Nemoc, šílenství a smrt byly černí andělé, kteří stáli stráž u mé kolébky a kteří mě celý život provázeli.[1]
  • Rád bych lidem, kteří se už mnoho let buď smějí, nebo potřásají hlavou, když vidí naše obrazy, udělil menší lekci. Nechápou, že v těch impresích může být i troška rozumu – že podle okamžitého dojmu prostor může být červený nebo modrý. Od dětských let jsou zvyklý na to, že listí a tráva jsou zelené a barva pleti růžová. Nejsou schopni pochopit, že naše snažení je myšleno vážně – považují je za humbuk, nedbalost, nebo duševní poruchu, ta se jim zdá nejpravděpodobnější. Nemohou pochopit, že umělci to s těmi obrazy myslí vážně, že vznikly v trýzni a za probdělých nocí, že stály krev a nervy.[2]
  • Příjde-li člověk ráno z tmavé ložnice do obývacího pokoje, vidí například všechno v namodralém světle. I nejtemnější stíny jsou projasněny. Po chvíli si zvykne na světlo, stíny se stanou hlubšími a člověk vidí vše ostřeji. Chce-li nyní namalovat takovou náladu, právě to, co ho uchvátilo, tuto modrou, jasnou ranní náladu, pak nemůže pouze sedět a zírat na každý předmět a všechno namalovat „tak jak to vidí“, musí malovat „tak, jak to má být“, jak to vypadalo, když ho motiv uchvátil. A jestliže člověk neumí malovat zpaměti, ale potřebuje modely, pak to prostě špatné dopadne.[3]
  • Nemaluji, co vidím, ale co jsem viděl.[4]
  • Ve vodě stál zlatý sloup. Měsíc byl ze zlata – pohyboval se – tál ve svém vlastním lesku – zlato plynulo po vodě – když se naše oči setkaly, neviditelné ruce splétaly jemná vlákna – která vnikala tvýma velkýma očima do mých očí a svázala dohromady naše srdce.[4]
— Motiv „zlatého sloupu“ na vodě se objevuje na několika obrazech, například Hlas, Tanec života
  • Není třeba víc malovat pokoje, muže, jak čtou, a ženy, jak pletou, – měli by to být živoucí lidé, dýchající, trpící a milující. – Chci namalovat řadu takových obrazů. Lidé musí před nimi pocítit jejich posvátnost a smeknout jako v kostele.[5]
— Úryvek z tzv. Manifestu ze St. Cloud, zásadní pro jeho cyklus Vlys života
  • Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.[6]
— Zápis příhody, která se stala východiskem pro jeho nejznámější obraz Výkřik
  • Všechno je v nás, bratři, v mocné hře života! Radost je přítelkyní smutku, jaro poslem podzimu a smrt rodí život![7]

Reference[editovat]

  1. LAMAČ, Miroslav. Myšlenky moderních malířů. Praha : Odeon, 1989. Kapitola Edvard Munch, s. 76.  
  2. Lamač, str. 76-78
  3. Lamač, str. 78
  4. 4,0 4,1 Lamač, str. 80
  5. WITTLICH, Petr. Edvard Munch. Praha : Odeon, 1985. S. 8.  
  6. Wittlich, str. 20
  7. Wittlich, str. 80

Externí odkazy[editovat]