Gabriel García Márquez
Z Wikicitátů
Gabriel García Márquez (* 6. března 1928) je kolumbijský spisovatel, novinář a scénárista, držitel Nobelovy ceny za literaturu.
[editovat] Sto roků samoty
Sto roků samoty (špaň. Cien años de soledad, 1. vydání 1967) je nejznámější román Gabriela Garcíi Márqueze. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu.
- Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.
- José Aracadio Buendía: Když nikdo nechce jít, půjdeme sami.
Úrsula Buendíová: Nikam nepůjdeme. Zůstaneme tady, poněvadž tady se nám narodil syn.
José Aracadio Buendía: Ještě nám tu nikdo neumřel. Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval. - Nejlepší přítel je ten, co včera umřel.
- Fernanda si přivezla krásný kalendáříček se zlatými klíčky, ve kterém jí její duchovní pastýřka fialovým inkoustem označila dny pohlavní zdrženlivosti. Po odečtení velikonočního týdne, nedělí, církevních svátků, prvních pátků v měsíci, dnů v ústraní, půstů a každoměsíčních zábran scvrkl se její rok na dvaačtyřicet dní, roztroušených ve změti fialových křížků.
- Při hledání ztracených věcí jsou ustálené návyky jen na obtíž, a proto bývá tak těžké je najít.
- Minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům už se vrátit nelze a nejvytrvalejší láska je koneckonců něco pomíjivého.
[editovat] Láska za časů cholery
Láska za časů cholery (špaň. El amor en los tiempos del coléra, 1. vydání r. 1985) je román Gabriela Garcíi Márqueze, pojednávající o životních osudech manželů dr. Juvenala Urbina a Ferminy Dazové a jejího oddaného milence Florentina Arizy. Román je psán bohatým, svěžím jazykem s láskou k detailnímu popisu všedních situací. Hlavními tématy jsou láska a stárnutí. Patří k vrcholům Márquezovy tvorby.
- Člověk nemiluje děti, protože jsou to děti, ale zamiluje si je skrze náklonnost, která vzniká při jejich výchově.
- Hlavní věcí v životě je zvládat strach, hlavní věc v manželství je učit se zvládat nudu.
- Celý problém manželství spočívá v tom, že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.
- Smrt nemá smysl pro legraci.
- Duše se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.
- Obědval skoro vždycky doma, na deset minut si vsedě zdříml na terase patia, a v polospánku slyšel prozpěvování služek pod hustou korunou mangovníku, vyvolávání prodavačů z ulice a od zálivů mrmlání motorů, jejichž výpary v odpoledním vedru plachtily po domě jako anděl, jemuž bylo souzeno shnít.
- Ještě donedávna spočívalo hašení požárů na bedrech dobrovolníků, vybavených porůznu sebranými žebři a vědry na vodu; zpravidla si počínali tak zmateně, že napáchali více škod než samotný požár.
- Tak poznal, že překonali mys dobré naděje, a znovu uchopil její velkou a hebkou ruku a pokryl ji drobnými osiřelými polibky, nejprve hrbolaté kůstky zápěstí, pak dlouhé jasnovidné prsty, průzračné nehty, a nakonec hieroglyfy jejího osudu na zpocené dlani.
- Houbou nezmáčenou slzami smazala obraz Florentina Arizy a tam, kde v její paměti do oné chvíle bytoval, dala vykvést louce vlčích máků.
- Napoprvé dopis přečetl jedním dechem vsedě na posteli, zvědavý spíš na jeho tón než na obsah, a než se dostal k druhému aršíku, věděl už, že je to přesně to psaní plné urážek, které očekával. Rozevřené je položil pod světlo lampičky na nočním stolku, stáhl si promočené střevíce a ponožky, u dveří zhasl velké světlo, nasadil si jelenicovou pásku na knír, a v kalhotách a košili se uvelebil v posteli, pod zády dva velké polštáře, aby se mu pohodlně četlo. V téhle pozici si dopis přečetl podruhé, tentokrát písmeno po písmeni, a každé písmenko bedlivě prozkoumával, aby mu neunikl žádný skrytý význam; potom si psaní přečetl ještě čtyřikrát, dokud se jím nenasytil tak, že napsaná slova začala pozbývat smysl.
