Jakub Deml
Z Wikicitátů
Jakub Deml (20. srpna 1878, Tasov – 10. února 1961, Třebíč) byl český kněz, básník a spisovatel.
[editovat] Hrad smrti
- Neboť, a to si pamatujme jednou pro vždy, jako každý tvůrce, tak i Smrt koná před svým definitivním dílem pokusy a studie.[1]
- Stál jsem u okna v prvním poschodí, pohlédnu ven a vidím: země jest mrtva! Kdybych jenom viděl, mohl bych se konejšiti, že se stávám obětí sebeklamu, ne-li snu: avšak já to všemi ostatními smysly a veškerou bytostí poznal! Co to? Měsíc květen, země pravděpodobně od prvního rozpuku svého mrtva, a já to nevěděl! Pravím: od prvního rozpuku, neboť v tuto hodinu nalézám ji v pokročilém už rozkladu. Zdá se, že se stromy zelenají a kvetou, zdá se, že poletují ptáci a tu a tam chodí ještě lidé, ale právě že se to jen zdá. Každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou života, pouze kostýmem hniloby.[2]
- Zdálo se mi, že umírám. Ostatně, kdož ví, zdali jsem tehdy neumřel, a nevrací-li se jen duše má na ona místa, kde jsem trpěl? Tuto naději zcela vyvracejí okolnosti přítomné. — Město? (Poznámka vydavatelova. Tímto slovem začíná, dle mého dohadu, zcela nová fáse života, viděného — jak myslím — nazpět, ve světle druhého žití. Díky svým studiím poesie české, odvažuji se tvrditi, že jsem našel dvé analogií k této části „Hradu Smrti“: Karla Hynka Máchy „Sen o Praze“ a Otokara Březiny „Město“. Není tu arci místa, — to učiním jindy a ve zvláštní studii, na kterou se zatím připravuji — abych Město našeho Rukopisu kriticky srovnával s „Městy“ právě uvedených Autorův, i jest mi spokojiti se prozatím s tvrzením, že Město mnou objeveného Rukopisu jest v podstatě (ceteris paribus) totožno s Městem „Větrů od Pólů“. Zde končí poznámka vydavatelova].[3]
[editovat]
- Ich bin ganz und gar nicht verpflichtet für deine Gesundheit und für dein Wohlergehen zu sorgen (I. Mos. 4, 9).[4]
- Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová. Moje matka milovala mne jako dítě, neboť když umírala, byl jsem ještě dítětem, ale Pavla Kytlicová milovala mne už jako muže a ku podivu, milovala mne jako matka.[6]
- Pane Bohumile M. Ptáčku, nepřestávám držeti Vás ve svém bratrském objetí a Vy jednou, až přijdete k rozumu, budete proklínati hodinu, kdy jste mne začal milovat, ale nic si z toho nedělejte, také starozákonní Job ve svých bolestech a ve svém strašlivém zklamání v ženě a přátelích vykřikl: Pereat nox, in qua dictum est: Conceptus est homo! Je to kapitola 3. a verš rovněž 3. Proklatá noc, kdy se řeklo: Počala jsem člověka! Moje matka mne takto neproklela, já sám se takto neproklel, ale zrovna a doslova takto byl jsem proklet českým i německým národem.[7]
- Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout. Možná, že ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné světlo zhasla.[8]
- Není v co věřit, není v co doufat, není co milovat. My jsme obětovali všecko, nakonec i své srdce a nám se na ně vysrali. Ta hovna jsou ještě teplá, což je dobré v těchto hvězdnatých, studených nocích, člověk přece jen se zahřeje na něčem lidském.[9]
[editovat] Reference
- ↑ Deml, Hrad smrti, 1992, s. 31
- ↑ Deml, Hrad smrti, 1992, s. 34–35
- ↑ Deml, Hrad smrti, 1992, s. 39–40
- ↑ DEML, Jakub. Zapomenuté světlo. Redakce Jiří Navrátil. Praha : Hynek, 1998. (Spektrum.) ISBN 80-85906-78-3. s. 2.
- ↑ Zapomenuté světlo, překlad J. A. Haidler, s. 119
- ↑ Zapomenuté světlo, s. 11
- ↑ Zapomenuté světlo, s. 31
- ↑ Zapomenuté světlo, s. 56
- ↑ Zapomenuté světlo, s. 73
