Dílo:Pomerančová vůně chce tančit
Pomerančová vůně chce tančit (2002) je kniha Hany Poltikovičové.[1]
Výroky
[editovat]- Princezna ze slunečních paprsků. Řekl jsem tetě o té radosti. Odpověděla, že mi rozumí. Že je to prostě radost z „teď“. A že se to tak někdy člověku stane. Že ho to vtáhne.[2]
- „To, kdo ve skutečnosti jsi, nikdy neumře“, řekla teta a zadívala se mi do očí.[3]
- […] tu rozhodující sílu a volbu má člověk stejně v sobě a když bude chtít, může dokázat cokoli, ať má jméno jakýhokoli významu.[4]
- Ať člověka ovlivňuje cokoli, on sám má v sobě obrovskou moc všechno změnit a čehokoliv dosáhnout.[4]
- A začala vyprávět, že vlastně všechno okolo nás a že i stromy jsou živý bytosti. A že i celá naše planeta je živá bytost. A celej náš vesmír je živá bytost.[5]
- Ať se děje, co se děje, drž se, Ramku, vždycky sám sebe a toho nejopravdovějšího, co v tobě je, protože to vede k osvobození.[6]
- […] vůbec nejsme nejvyspělejší civilizace, která tady na Zemi byla. Vůbec se nevyvíjíme v přímce od toho primitivního kdysi dávno, jak si myslíme, až po to vyspělý dnes a ještě vyspělejší v budoucnosti. To, co tady pojímáme pod slovem čas, je velkej omyl. Všechno je. A všechny ty nejrůznější skutečnosti a světy se můžou různě prolínat, měnit, mizet, objevovat, přeskakovat, můžou tančit, kroutit se, vlnit, napojovat se…, můžou v sobě udělat průchod, tunel…[7]
- Každej se podílí na tom, jakej svět je a bude, tím, jak myslí, cítí, co dělá.[8]
- Vždycky nejkrásnější je, když spolu může mluvit to opravdový v těch lidech. A když ty jejich chvilkový obaly spadnou na zem. Každej má v sobě ve své podstatě něco nádhernýho, i když to třeba není vidět. Ale je to tam.[9]
- Prostě když se chceš uzdravit, musíš změnit něco na svým myšlení, vnímání, chování, postoji k životu. Musíš změnit sám sebe, odstranit to, proč nemoc vznikla. Když to člověk udělá, vyléčí se. S léky nebo bez nich, to už je potom jedno, to už není důležitý.[10]
- Ale vždycky záleží na tom, jak se na věci díváš. Smrt není nic hroznýho. Je to vlastně jakási změna. Člověk odejde z jedné místnosti a vejde do druhé. A vždyzky to je v ten pavej čas. A každej má ten svůj pravej čas. A jsme tady proto, abysme poznávali sami sebe a stávali se láskou, ne abysme žili stále v jednom těle a nikdy neumřeli. Tomu, kdo umřel, se vlastně nic hroznýho nestalo, to jen my živí to tak prožíváme.[11]
Reference
[editovat]- ↑ POLTIKOVIČOVÁ, Hana. Pomerančová vůně chce tančit. 1. vyd. Praha : Triton, 2002. 162 s. ISBN 80-7254-227-3.
- ↑ Kap. 6, str. 15.
- ↑ Kap. 6, str. 17.
- ↑ 4,0 4,1 Kap. 7, str. 21.
- ↑ Kap. 10, str. 27.
- ↑ Kap. 10, str. 33.
- ↑ Kap. 20, str. 57.
- ↑ Kap. 21, str. 58.
- ↑ Kap. 22, str. 61.
- ↑ Kap. 27, str. 79.
- ↑ Kap. 27, str. 81.