Přeskočit na obsah

Dílo:Mein Kampf

Z Wikicitátů
První vydání prvního svazku Mein Kampf

Mein Kampf je dílo Adolfa Hitlera.

Citáty z díla

[editovat]
  • ... Otázka "nacionalizace" národa je především otázkou vytvoření zdravých sociálních poměrů jako prvního předpokladu možnosti výchovy jedince. Neboť jen ten, kdo prostřednictvím výchovy a školy pozná kulturní, hospodářskou, především však politickou velikost vlasti, může získat onu vnitřní hrdost, že smí být příslušníkem takového národa. A bojovat mohu jen za něco, co miluji, milovat lze jen to, čeho si vážím, a vážit si mohu toho, co přinejmenším znám.[1]
  • Co člověk chce, v to doufá a věří. Obrovská většina národa měla už dávno dost věčné nejistoty, proto bylo pochopitelné, že na mírové řešení rakousko-srbského konfliktu už nikdo nevěřil a že všichni doufali v konečné střetnutí. K těmto miliónům jsem patřil i já.[2]
  • Marxismus, jehož konečným cílem je a zůstává zničení všech nežidovských národních států, musil ke svému zděšení vidět, že v červencových dnech roku 1914 se německé dělnictvo, zapletené do jeho osidel, probudilo a z hodiny na hodinu stále rychleji se začalo stavět do služeb vlasti. V několika dnech se všechny výpary tohoto infámního podvodu národa rozplynuly a náhle tu stála židovská vůdcovská pakáž sama a opuštěná, jako kdyby tu nezůstala ani stopa po tom nesmyslu a šílenství, které nalévali celých šedesát let masám do hlavy. Byl to zlý okamžik pro ty, co podváděli německé dělnictvo. Jakmile však vůdcové poznali nebezpečí, které jim hrozí, stáhli si co nejrychleji přes obličej masku lži a drze se tvářili, že se přidali k národnímu hnutí.[3]
  • ... Čím víc jsem se tehdy zabýval myšlenkou na nutnost změny postoje vlády k sociální demokracii jako momentálnímu zosobnění marxismu, tím víc jsem poznával nedostatek použitelné náhrady za toto učení. Co chtěli dát masám, kdyby dejme tomu sociální demokracie byla zničena? Nebylo tu žádné hnutí, od něhož by bylo možno očekávat, že by se mu podařilo přitáhnout do svých řad velké zástupy dělníků, kteří se ocitli víceméně bez vůdců. Je nesmyslné a víc než hloupé si myslit, že takový internacionální fanatik, vystoupivší z třídní strany, okamžitě vstoupí do buržoazní strany, tedy do nové třídní organizace. Neboť ať to je různým organizacím sebenepříjemnější, nelze popřít, že buržoazním politikům se většinou zdá být třídní rozdělení společností tak dlouho něčím samozřejmým, dokud nezačíná působit politicky v jejich neprospěch ... Měl jsem tento názor už dávno před válkou, a proto jsem se také nemohl rozhodnout pro vstup do některé z existujících stran. Během války jsem se v tomto mínění ještě posílil očividnou nemožností svést bezohledný boj se sociální demokracií, protože chybělo hnutí, které by právě musilo být víc než jen "parlamentní" stranou.[4]
  • ... Co my jsme opominuli, to využil nepřítel s neslýchanou obratností a vpravdě geniální vypočítavostí. Od této nepřátelské propagandy jsem se i já nesmírně mnoho naučil. Na těch však, kdo by se z toho především měli poučit, to všechno nezanechalo ani stopu. Ti připadali sami sobě zčásti příliš chytří, než aby přijímali poučení od jiných, zčásti jim však k tomu chyběla poctivá vůle.[5]
  • O propagandě: Umění tkví výhradně v tom, dělat to tak výborně, aby vzniklo všeobecné přesvědčení o skutečnosti určitého faktu, o nezbytnosti určitého procesu, o správnosti toho, co je nutné. Protože její úkol má spočívat, stejně jako u plakátu, v upozornění mas a ne v poučování vědecky zkušených nebo po vzdělání toužících, musí být její působení zaměřeno vždy na cit a jen velmi podmíněně i na takzvaný rozum. Každá propaganda musí být lidová a musí svou duchovní úroveň přizpůsobit vnímavosti nejomezenějších mezi těmi, k nimž se obrací. Proto bude nuto její čistě duchovní úroveň snížit tím víc, čim větší má být masa lidí, jež chce oslovit. Jde-li však, jak je tomu u válečné propagandy, o to, vtáhnout do jejího vlivu celý národ, pak nemůže být opatrnost vyhýbat se příliš vysokým duchovním předpokladům nikdy dost velká. Čím méně je v ní vědeckého balastu a čím více se obrací výlučně k citům mas, tím pronikavější je její úspěch. Ten však je nejlepším důkazem správnosti či nesprávnosti propagandy, nikoliv uspokojení několika učenců nebo estetických hochů. Právě v tom tkví umění propagandy, že s pochopením pro citový život a představy velkých mas nachází psychologicky správnou formou cestu k získání pozornosti a potom i srdcí širokých mas. Že to naši velemudrcové nechápou, to svědčí jen o jejich myšlenkové lenosti nebo domýšlivosti ... Vnímavost velké masy je jen velmi omezená, její chápavost malá, zato však zapomětlivost veliká. Z toho důvodu se má každá účinná propaganda soustřeďovat jen na velmi málo bodů a ty pak heslovitě tak dlouho opakovat, až si určitě i ten poslední posluchač může pod určitým slovem představit, co jsme jím chtěli vyjádřit. Vzdáme-li se této zásady a snažíme-li se být mnohostranní, rozplyne se účinnost, neboť masa neumí nabízenou látku ani strávit, ani si ji zapamatovat.[6]
  • Široké masy národa nesestávají z diplomatů nebo profesorů státního práva, ba ani ze samých rozumných, vlastního úsudku schopných lidí, nýbrž z kolísajících lidiček, kteří mají sklon k pochybování a nejistotě. Jakmile propaganda připustí, že by mohl být třeba jen záblesk práva i na druhé straně, je už dán základ k pochybnostem o vlastním právu. Masy nejsou schopny rozpoznat, kde cizí bezpráví končí a vlastní začíná. V takovém případě budou nejisté a nedůvěřivé, zvláště když nepřítel zrovna nedělá stejný nesmysl a ze svého hlediska svaluje všechnu vinu na protivníka. Je potom pochopitelné, že nakonec vlastní národ víc věří cizí propagandě, která si počíná jednotně, než své vlastní? A k tomu ještě u německého národa, který beztak trpí sklonem k prázdné objektivitě.[7]
  • Národ je ve své valné většině založen tak žensky, že jeho myšlení a činy určují spíš citové vjemy než střízlivá úvaha. Tyto pocity však nejsou komplikované, nýbrž velmi prosté a jednotné. Neexistuje tu diferenciace, jsou buď pozitivní, nebo negativní, láska, nebo nenávist, právo, nebo bezpráví, pravda, nebo lež, nikdy však napůl to a napůl ono.[8]
  • O propagandě: V Anglii však pochopili ještě něco: že totiž účinnost této duchovní zbraně tkví v masivnosti jejího použití, že však úspěch bohatě kryje všechny výlohy. Propaganda tam byla považována za prvořadou zbraň, kdežto u nás byla poslední obživou nezaměstnaných politků a ulejvárnou pro chabé hrdiny.[9]
  • Tak jsme v našem malém kroužku přetřásali otázku vytvoření nové strany. Základní myšlenky, které nám tanuly na mysli, byly totožné s těmi, které se později uskutečnily v Německé dělnické straně. Název nového hnutí, které bylo třeba založit, musil od začátku dávat možnost obrátit se k širokým masám, neboť bez této možnosti se nám zdála celá tato práce bezúčelná a zbytečná. Tak jsme přišli na název Sociálně revoluční strana; a to proto, že sociální názory nové strany skutečně znamenaly revoluci.[10]
  • O počátcích NSDAP: Můj dojem nebyl ani dobrý, ani špatný. Nově vzniklý spolek, jakých bylo mnoho. Tehdy byl právě čas, kdy každý, kdo nebyl spokojen s dosavadním vývojem a neměl už žádnou důvěru v existující politické strany, cítil se povolán k tomu, aby založil novou stranu ... Zakladatelé většinou neměli tušení, co to znamená, udělat ze spolku stranu nebo dokonce hnutí. Tak zanikaly tyto spolky samy od sebe na své směšné sošáctví.[11]
  • O počátcích NSDAP: Co tito lidé chtěli, jsem znal i já: byla to touha po novém hnutí, které by bylo něčím víc než stranou v dosavadním slova smyslu.[12]
  • Jiří Hájek o Hitlerově neúspěšném pokusu o puč: Tento neúspěšný, banditský, groteskně dobrodružný pokus o puč však způsobil, že Hitler definitivně překročil hranice pouze místního bavorského významu, že jeho jméno se stalo pojmem v celém Německu. Přitom pro další taktiku nacistické strany si z listopadového puče vyvodil jedno základní poučení: aniž se vzdal teroristických metod, naučil se pohybovat takříkajíc v rámci legality, byť vždy na samém jejím pokraji. Nadále pohradal parlamentní "žvanírnou" a demokratickým zřízením, avšak naučil se jich stále úspěšněji využívat ke svým protidemokratickým diktátorským cílům.[13]
  • Bojují-li spolu dva vojenské útvary, nezvítězí ten, v němž se každému jednotlivci dostalo nejvyššího strategického vzdělání, nýbrž ten, který má nejlepší vedení a současně nejdisciplinovanější, slepě poslušné a nejlépe vycvičené vojáky.[14]
  • Při učení, které je skutečně správné ve svých velkých obrysech, je méně škodlivé zachovat dané znění, i kdyby už neodpovídalo skutečnosti, než jeho zlepšením vystavit dosud žulově pevný základní zákon hnutí všeobecné diskusi s jejími nejhošími důsledky. Neboť jak chceme naplnit lidi slepou vírou ve správnost určitého učení, jestliže změnami jeho vnější stavby sami rozšiřujeme nejistotu a pochybnosti?[15]
  • Mladé hnutí je svou podstatou i svou vnitřní organizací protiparlemantární, to znamená, že všeobecně i ve své vnitřní výstavbě odmítá princip rozhodování majority, v němže je vůdce degradován jen na vykonavatele vůle a mínění ostatních. Hnutí zastává ve všech svých částech i na nejvyšší úrovni princip bezpodmínenčné vůdcovské autority, spojený s nejvyšší vůdcovskou zodpovědností. Praktické důsledky tohoto principu jsou tyto: první předseda místní skupiny je dosazen nejbližším vyšším vůdcem a je odpovědným vedoucím místní skupiny. Všechny výbory podléhají jemu, a ne naopak on jim. Výbory s právem hlasovat neexistují, jsou jen pracovní výbory. Práci rozděluje zodpovědný vedoucí, první předseda. Stejná zásada platí pro nejbližší vyšší organizační celky, okres, kraj nebo župu. Vždy je vůdce dosazován shora a současně je vybaven neomezenou mocí a autoritou. Jen vůdce celé strany je podle spolkového zákona volen generálním shromážděním členstva. Je však výlučným vůdcem hnutí. Podléhají mu všechny výbory, nikoliv on jim. On o všem rozhoduje, a tím nese na svých bedrech odpovědnost. Je jedním z nejvyšších úkolů hnutí prosadit tento princip nejen ve svých vlastních řadách, nýbrž i v celém státě.[16]
  • Hnutí má své členy zásadně vychovávat tak, aby v boji nespatřovali něco, k čemu byli obtížně vychováni, nýbrž cosi, oč sami usilují. Proto se nemají bát nepřátelství protivníků, nýbrž je pociťovat jako důkaz oprávněnosti své vlastní existence.[17]
  • O zřízení jednotek SA: Co jsme potřebovali a potřebujeme, nebyla a není stovka nebo dvě stě mladých spiklenců, nýbrž statisíce fanatických bojovníků za náš světový názor. Nebudeme pracovat v tajných shromážděních, nýbrž v mohutných masových průvodech. Cestu našemu hnutí nemůže uvolnit dýka, jed nebo pistole, nýbrž dobytí ulice. Musíme marxisty naučit, že budoucím pánem ulice je nacionální socialismus, stejně jako se jednou stane pánem státu...[18]
  • O nacionálně socialistickém státu: Světový názor, který odmítáním demokratického masového myšlení usiluje o to, dát tuto zemi nejlepším z národa, tedy nejvyspělejším lidem, musí logicky i uvnitř tohoto národa být poslušen opět stejného aristokratického principu a zajistit v tomto národu vedení a největší vliv nejlepším hlavám. Kdo si dnes myslí, že by se nacionálně socialistický stát měl odlišovat od ostatních států jen čistě mechanicky, ledy lepší konstrukcí svého hospodářského života, nebo lepším vyrovnáním bohatství a chudoby, či větším právem spolurozhodování širokým vrstev o hospodářském procesu, nebo spravedlivějším odměňováním zaměstnanců odstraněním příliš velkých mzdových rozdílů, ten ulpěl na tom nejvnějškovějším a nemá ani tušení o tom, co označujeme jako světový názor. To, co jsme právě vylíčili, neposkytuje nejmenší jistotu pro pevné trvání a ještě méně obsahuje nárok na velikost. Národ, který by uvízl jen u těchto opravdu vnějškových refrem, by tím nezískal ani v nejmenším garanci pro vítězství svého národa ve všeobecném boji národů. Hnutí, které vidí smysl svého poslání v takovémto všeobecně vyrovnávajícím a jistě spravedlivém vývoji, není vpravdě žádným mohutným a skutečným hnutím, neboť nedosáhne hluboké reformy stávajících poměrů, nýbrž uvázne nakonec jen ve vnějškovostech, protože nezajistí národu onu vnitřní vyzbrojenost, která mu dovolí - řekl bych přímo s nutnou jistotou - nakonec překonat ony slabiny, jimiž dnes všichni trpíme ...[19]
  • Aby národní cit byl od počátku pravdivý a nespočíval v pouhém zdání, musí být lidem už v mládí do jejich hlav, ještě neschopných se učit, vpravena železná zásada: kdo miluje svůj národ, dokazuje to jen oběťmi, jež mu je připraven přinést. Národní cit, které sleduje jen zisk, neexistuje. Nacionalismus, který zahrnuje jen třídy, existuje stejně málo. Hurápokřik nic nedokazuje a nedává nikomu právo nazývat se nacionalistou, jesliže za tím nestojí velká milující starost o zachování zdravého národního celku...Teprve je-li národ ve všech svých složkách tělesně a duševně zdravý, může se radost z toho, že k němu náležíme právem stupňovat k onomu vysokému citu, který označujeme jako národní hrdost...Strach naší doby před šovinismem je znamením její impotence. Protože jí každá překypující síla nejen chybí, nýbrž jí připadá dokonce nepříjemná, není osudem vyvolena k žádnému velkému činu. Neboť největší převraty na této zemi by byly nemyslitelné, kdyby jejich hybnou silou místo fanatických, ba hysterických vášní byly jen měšťácké ctnosti klidu a pořádku. Tento svět jistě však kráčí vstříc velkým převratům. A může být je jedna otázka: vyústí-li ke spáse árijského lidstva, nebo ve prospěch věčného Žida.[20]
  • ...Jak bezměrně dnešní lidstvo hřeší proti rasovým principům, lze ukázat na příkladu. Čas od času předvádějí německým šosákům ilustrované časopisy, že tam či onde se poprvé stal černoch advokátem, učitelem, nebo dokonce pastorem a hrdinským tenorem či něčím podobným ... Zatímco hloupí měšťáci se s úžasem seznamují s takovou zázračnou drezúrou, plni respektu pro tento báječný výsledek současného pedagogického umění, dovede z toho Žid velmi prohnaně vykonstruovat důkaz správnosti své teorie o rovnosti všech lidí, kterou nalévá do hlav národů. Tomuto upadajícímu měšťáckému světu nedojde, že se jedná o hřích proti všemu rozumu; že je to zločinný žert, drezírovat někoho, kdo se narodil jako poloopice, tak dlouho, až se z něho stal advokát.[21]
  • Propůjčení dokumentu o státním občanství je třeba spojovat se slavnostní přísahou národnímu společenství a státu. Tento dokument musí být všeobjímajícím, všechny jiné rozdíly překlenujícím svazkem. Musí být větší ctí být jako pouliční metař příslušníkem této Říše, než být králem v cizím státě.[22]
  • Německo bude buď světovou velmocí, nebo nebude vůbec existovat.[23]
  • Jiří Hájek o Adolfu Hitlerovi: Vlastní Hitlerovy řečnické projevy působí jako promyšlené a účinně stupňované herecké kreace. Jeho herecký výrazový rejstřík je ovšem značně úzký, avšak neuvěřitelně účinný. Dnešním lidem mohou připadat úryvky z jeho projevů v dobových filmových týdenících nebo rozhlasových nahrávkách křečovité nebo chvílemi až směšné svým hysterickým patosem: pro Hitlerovy vrstevníky, zejména vrstvy, k nimž se především obracel, byly šity přesně na míru jejich senzibility. Říkal vždy, co jeho posluchači chtěli slyšet, a říkal to tak, že takříkajíc "ani jedno oko nezůstalo suché". I když se svými projevy obracel především k masám, u nichž nepředpokládal nijak vysoký inteligenční kvocient a jimž pro jistotu své prostopravdy vždy několikrát v málo obměněných variacích opakoval, byl schopen sugestivně zapůsobit na průměr buržoazního publika. V denním životě uzavřený, bez skutečných osobních přátel, v navozování nezbytných kontaktů s mocnými "sponzory" z průmyslových a finančních kruhů často až podlézavě uctivý a nesmělý, ožíval a stával se podmanivým "vládcem nad dušemi" terpve v přítomnosti desetitisícových davů. Vnitřní souznění s nimi, ale před rokem 1933 třeba i výkřiky odpůrců, ho elektrizovaly k řečnickým výkonům velké spektakulární účinnosti. Další osobní "inovací", kterou vnesl do německého politického života a později i do mezinárodní politiky, bylo jeho umění pohybovat se na samém pokraji legality, či lépe řečeno, zahalovat vnějškovým zdáním legality i nejbrutálnější metody, politické zrady, úskoky a podvody, ale i fémové vraždy. Nemilosrdně manipuloval především štábem svých nejbližších spolupracovníků. Moc jeho podvůdců vždy byla odbozena výhradně z jeho vlastí moci a osobní přízně. Kdo se odvážil projevit odlišný názor, byl v Hitlerových očích provždy poznamenán a při první příležitosti odvržen a zatracen.[24]
  • Jiří Hájek o posledních dnech v životě A. Hitlera: Když si v posledních týdnech svého života začíná uvědomovat, že vše je definitivně ztraceno, obrací se jeho ničící nenávist i proti vlastnímu národu, který ukázal, že není hoden velikosti myšlenek svého "Vůdce". Už v srpnu 1944 říká na poradě nacistických župních vedoucích: "Jesliže by měl německý národ být podmaněn v boji, pak je příliš slabý, aby obstál v dějinné zkoušce, a je hoden jen zničení." A když dává svému ministru zbrojního průmyslu Albertu Speerovi v březnu 1945 příkaz, aby v oblastech, z nichž německá armáda ustupuje, byly předtím zničen všechny hmotné statky, a Speer tento rozkaz odmítá splnit, vysvětluje mu Hitler: "Jestliže má být ztracena válka, zahyne národ také. Tento osud je nevyhnutelný. Není už vůbec zapotřebí brát v úvahu nějakou základnu pro existenci buď sebeprimitivnější. Naopak je lepší zničit i to a zničit to sami. Národ sám se ukázal jako slabý a budoucnost patří jedině silnějšímu východnímu národu."[25]

Reference

[editovat]
  1. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 18. ISBN 80-85194-86-4.
  2. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 56. ISBN 80-85194-86-4.
  3. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 58-59. ISBN 80-85194-86-4.
  4. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 59-60. ISBN 80-85194-86-4.
  5. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 60. ISBN 80-85194-86-4.
  6. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 62. ISBN 80-85194-86-4.
  7. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 63-64. ISBN 80-85194-86-4.
  8. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 64. ISBN 80-85194-86-4.
  9. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 65. ISBN 80-85194-86-4.
  10. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 78. ISBN 80-85194-86-4.
  11. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 81. ISBN 80-85194-86-4.
  12. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 83. ISBN 80-85194-86-4.
  13. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 101. ISBN 80-85194-86-4.
  14. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 155. ISBN 80-85194-86-4.
  15. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 156-157. ISBN 80-85194-86-4.
  16. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 158. ISBN 80-85194-86-4.
  17. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 160. ISBN 80-85194-86-4.
  18. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 163. ISBN 80-85194-86-4.
  19. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 166-167. ISBN 80-85194-86-4.
  20. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 167-168. ISBN 80-85194-86-4.
  21. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 168. ISBN 80-85194-86-4.
  22. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 169. ISBN 80-85194-86-4.
  23. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 192. ISBN 80-85194-86-4.
  24. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 214. ISBN 80-85194-86-4.
  25. HITLER, Adolf. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Přeložil Jiří HÁJEK. Liberec: Dialog, 1993, s. 217. ISBN 80-85194-86-4.

Externí odkazy

[editovat]