Dílo:Zločin a trest

Zločin a trest (v ruštině Преступление и наказание) je vrcholný román ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského z roku 1866.

Výroky

• Člověk si zvykne na všechno, lotr.
• Mluvit nesmysly — to je jediné privilegium člověka, které jej odlišuje od ostatních živočichů.
• „Jsi gentleman,“ říkali mu. „Neměls zabíjet lidi sekyrkou; tím se nemá gentleman zabývat.“
• A i kdyby byla lichotka sebehrubší, přece se bere nejméně z poloviny vážně.
• Pust mě, ale neopusť.
• Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí.
• Jen žít, žít, žít! Žít jakkoli, ale žít...!
• Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se mi zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek.
• Říká se přece: „Jsi nemocen, a proto je to, co se ti zjevuje, pouhý neexistující přelud.“ Ale v tom je přece pramálo logiky. Souhlasím, že přízraky se zjevují jen nemocným. Ale to přece dokazuje jen a jen to, že přízraky se mohou zjevovat výhradně nemocným, a nikoliv to, že jako takové neexistují.
• Síly je třeba, bez síly ničeho nedokážeš a sílu získáš jedině silou.
• Nám se věčnost stále jeví jako něco ohromného, ohromného! Ale pročpak vlastně ohromného? A co když najednou místo toho všeho, představte si, bude tam jen jedna komnatka, tak jako bývá na vesnici bouda na mytí, zakoptěná, ve všech koutech pavouci - nu a to je třebas celá ta věčnost...
• Byť by byla lichotka sebeabsurdnější, přece se alespoň z poloviny bere vážně.

Související

• Trest
• Zločin

Externí odkazy

• Encyklopedický článek Zločin a trest ve Wikipedii