Nacionalismus

• “Vždycky se mi zdál velmi srozumitelný a přijatelný Havlíčkův názor, že takzvaný kosmopolitismus je sice ušlechtilý a žádoucí, avšak, bohužel, nereálný. Lidská existence je podle něho v prostoru i času natolik omezená, že ani v nejpříznivějších okolnostech nejsme s to obsáhnout a myšlenkově i citově zvládnout víc než dílek všelidské skutečnosti a zkušenosti. Jen ten můžeme účinně a plodně přijmout, prožít a snad i trošku obohatit; proklamace o tom, že v sobě jsme s to zahrnout veškerenstvo, je buď sebeklam, nebo pokrytectví. Ten přijatý a kultivovaný kousek skutečnosti může být podle okolností menší, nebo větší; může být situován tam, kde jsme se více méně náhodou narodili, nebo ho lze podle vlastního rozhodnutí proměnit, ale i největší světoběžník ho nakonec někde nachází. Nejčastěji ho člověk ztotožní s nějakým prostředím jazykově a národně vymezeným. Pak se může - podle naší konvence - nazývat nacionalismem. To slovo nemá dnes zrovna nejlepší pověst, a trochu právem - nalepilo se na něj příliš mnoho hrubostí, nesmyslností a agresivního destruktivismu. Jenže slova dovedou v sobě směstnat obsahy často o značně rozdílné, někdy až protikladné. Stejně dobře lze tímto slovem označit i postoj otevřený, tvořivý, vstřícný vůči jiným společenstvím.“ --prof. Alexandr Stich, "Aby nepřišla hydra", LtN 25/2