Gabriel García Márquez

Tato stránka je navržena na rychlé smazání.

Důvod: nebyl zadán

Pokud nesouhlasíte s tím, aby tato stránka byla rychle smazána, odstraňte z jejího textu šablonu {{Smazat}} a své důvody objasněte na diskusní stránce.

---

Správci – před smazáním nezapomeňte ověřit, jestli sem neodkazují jiné stránky, a zkontrolovat historii stránky.

Gabriel José García Márquez podepisuje Sto roků samoty.

Gabriel García Márquez (* 6. března 1928) je kolumbijský spisovatel, novinář a scénárista, držitel Nobelovy ceny za literaturu.

---

Sto roků samoty

Sto roků samoty (špaň. Cien años de soledad, 1. vydání 1967) je nejznámější román Gabriela Garcíi Márqueze. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu.

• Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.
• José Aracadio Buendía: Když nikdo nechce jít, půjdeme sami.
  Úrsula Buendíová: Nikam nepůjdeme. Zůstaneme tady, poněvadž tady se nám narodil syn.
  José Aracadio Buendía: Ještě nám tu nikdo neumřel. Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.
• Nejlepší přítel je ten, co včera umřel.
• Fernanda si přivezla krásný kalendáříček se zlatými klíčky, ve kterém jí její duchovní pastýřka fialovým inkoustem označila dny pohlavní zdrženlivosti. Po odečtení velikonočního týdne, nedělí, církevních svátků, prvních pátků v měsíci, dnů v ústraní, půstů a každoměsíčních zábran scvrkl se její rok na dvaačtyřicet dní, roztroušených ve změti fialových křížků.
• Při hledání ztracených věcí jsou ustálené návyky jen na obtíž, a proto bývá tak těžké je najít.
• Minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům už se vrátit nelze a nejvytrvalejší láska je koneckonců něco pomíjivého.

Láska za časů cholery

Láska za časů cholery (špaň. El amor en los tiempos del coléra, 1. vydání r. 1985) je román Gabriela Garcíi Márqueze, pojednávající o životních osudech manželů dr. Juvenala Urbina a Ferminy Dazové a jejího oddaného milence Florentina Arizy. Román je psán bohatým, svěžím jazykem s láskou k detailnímu popisu všedních situací. Hlavními tématy jsou láska a stárnutí. Patří k vrcholům Márquezovy tvorby.

• Člověk nemiluje děti, protože jsou to děti, ale zamiluje si je skrze náklonnost, která vzniká při jejich výchově.
• Hlavní věcí v životě je zvládat strach, hlavní věc v manželství je učit se zvládat nudu.
• Celý problém manželství spočívá v tom, že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.
• Smrt nemá smysl pro legraci.
• Duše se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.
• Obědval skoro vždycky doma, na deset minut si vsedě zdříml na terase patia, a v polospánku slyšel prozpěvování služek pod hustou korunou mangovníku, vyvolávání prodavačů z ulice a od zálivů mrmlání motorů, jejichž výpary v odpoledním vedru plachtily po domě jako anděl, jemuž bylo souzeno shnít.
• Ještě donedávna spočívalo hašení požárů na bedrech dobrovolníků, vybavených porůznu sebranými žebři a vědry na vodu; zpravidla si počínali tak zmateně, že napáchali více škod než samotný požár.
• Tak poznal, že překonali mys dobré naděje, a znovu uchopil její velkou a hebkou ruku a pokryl ji drobnými osiřelými polibky, nejprve hrbolaté kůstky zápěstí, pak dlouhé jasnovidné prsty, průzračné nehty, a nakonec hieroglyfy jejího osudu na zpocené dlani.
• Houbou nezmáčenou slzami smazala obraz Florentina Arizy a tam, kde v její paměti do oné chvíle bytoval, dala vykvést louce vlčích máků.
• Napoprvé dopis přečetl jedním dechem vsedě na posteli, zvědavý spíš na jeho tón než na obsah, a než se dostal k druhému aršíku, věděl už, že je to přesně to psaní plné urážek, které očekával. Rozevřené je položil pod světlo lampičky na nočním stolku, stáhl si promočené střevíce a ponožky, u dveří zhasl velké světlo, nasadil si jelenicovou pásku na knír, a v kalhotách a košili se uvelebil v posteli, pod zády dva velké polštáře, aby se mu pohodlně četlo. V téhle pozici si dopis přečetl podruhé, tentokrát písmeno po písmeni, a každé písmenko bedlivě prozkoumával, aby mu neunikl žádný skrytý význam; potom si psaní přečetl ještě čtyřikrát, dokud se jím nenasytil tak, že napsaná slova začala pozbývat smysl.