Karel Čapek

Busta Karla Čapka u zámku v Chyši z roku 1967.

Karel Čapek (1890-1938) byl český spisovatel, dramatik, novinář a překladatel, bratr spisovatele a výtvarníka Josefa Čapka.

---

• Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.
• Budiž poznamenáno, že každý děj je nevyhnutelně fantastický. Neboť každý děj vzniká nárazem fantazie na skutečnost, je jejím důsledkem. Jsou lidé, kteří nedovedou vyslovit slovo „fantazie“ než s přídechem politování. Nuže, tito lidé to mohou přivést do páté nebo i do čtvrté hodnostní třídy, ale nepřivedou to ani k jednomu jedinému dobrodružství.
• Celý náš život se utváří mezi tím, co chceme a co musíme.
• Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.
• Člověk se víc stydí za svou pitomost než za své hříchy.
• Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.
• Fantazie, to není představovat si, čím by věci mohly být, ale udělat to z nich.
• Hřích je jistý špatný stav duše, kdežto zločin je jistý špatný průběh věci. Jsou těžké hříchy, jež nejsou těžkými zločiny, a naopak.
• Humor je solí země. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.
• Chtěl bych jednou v životě napsat knihu, která by byla tak dobrá a silná, že by upoutala i člověka stiženého zánětem okostice.
• I na spáleništi si někdo ohřívá svou polévku.
• Já to nedělám pro sebe, ale pro peníze.
• Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.
• Jen dolů, dolů spět,
  toť meta vytoužená:
  svět chce být polosvět,
  žena — být položena —
• Jen malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají.
• Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla; můj smutek mne nebolí, má osamělost, to bude zároveň mé přemýšlení; mé odříkání, to bude zároveň má čistota.
• Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt - DVA!
• Každá dokonalá báseň je jedno velké vítězství, každá sladká sloka je celé království míru.
• Když nemám co dělat, pracuji.
• Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.
• Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.
• Mnoho dá člověku svět, ale když chce člověk dát něco světu, musí sedět na svém poli a dřít jako nádeník.
• Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jen od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům, ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všechno postarat a mají k tomu plno prostředků. (1925)
• Nezáleží na tom, že vůl je vůl, chyba je, dělá-li se z něho lev.
• (O snech)... Tvrdím, že v devadesáti devíti případech ze sta jsou sny šmízo, brak, haraburdí, veteš, zadina, šmejd a plevel, které nestojí za fajfku tabáku. Jsou sice virtuosové ve snech, jako například pan K. M. Čapek-Chod, kterému se zdá, co si před usnutím umíní, takže si může předem udělat koncertní program snů na celou noc; ale my všichni ostatní si dnes upřímně řekněme, že za rok tak dva tři sny se povedou a stojí za to, aby si je člověk pamatoval, ale jinak že máme sny tuctové, plytké, všední, směšné, nicotné, pitvorné, trapné, nestydaté, nemotorné, jaklové a nedůstojné. A krom toho popletené, nesmyslné, stokrát opakovené, děravé, nejasné, zločinné, nudné, šmírařské a nejapné. A nadto ještě hloupé, bez děje, nastavované a mrzké a pokořující; a nás vůbec nehodné.
• Pesimismus je jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí.
  (O věcech obecných čili Zóon politikon)
• Poznat nesmírnou složitost skutečnosti, to je pro mne věc úcty k životu, která stupňuje v úžas.
• Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále s milovanou bytostí.
• Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.
• Říkáme láska, ale on je to celý zástup citů, ani je v tom houfu nemůžeme rozeznat.
• Úspěch a neúspěch. Neúspěch znamená neužít přiležitosti. Úspěch znamená zneužít příležitosti.
• Starý zákon má pravdu: někdy padají hradby pouhým křikem. Ale pouhým křikem se nedá postavit nic.
• Válka je hrozná, nepřípustná, ale ještě hroznější a nepřípustnější je otroctví.
• Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi.
• Ve většině případů se člověk stává novinářem následkem svedení; nevím o nikom, kdo by od dětství horoval jen o tom, že jednou bude žurnalistou.
• Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory, je to prostě velm přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky: udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat: tomu se ovšem říká fušerská práce. (1925)
• Víte, kdo je nejbohatší? To se rozumí, že milenci; ne však pro různé duševní poklady a državy, nýbrž pro celou spoustu hmotných věcí, které si beztrestně přisvojují. „Pamatuješ se, Pepo, na tu naši lavičku? Víš tam v našem lese, co jsme tenkrát šli?“ Těm nestydům stačí, aby tamtudy jednou šli, a už je to jejich!
• Všichni rádi stárneme, když je nám osmnáct.
• Vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole.
• Zrcadlo: člověk je jen má představa.
• Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým.
• Ženské slzy jsou nejmocnější vodní energií na světě.
• Žijeme v nadprodukci poznatků, které už nemůžeme zkonzumovat.

O literatuře

• Žádná diplomacie a žádný spolek národů není tak univerzální jako literatura; ale lidé jí nepřikládají dost váhy, to je to; proto se mohou pořád ještě nenávidět nebo si být cizí.

Fragmenty

• O snech