Dílo:Lincoln 1933: Porovnání verzí

← Porovnání se starší verzí Porovnání s novější verzí →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 8. 6. 2020, 03:07

Lincoln 1933 je soubor amerických vzpomínek, povídek i pohádek pro dospělé, z jejichž každičké řádky dýchá člověčenství autora, Jana Wericha.

[...] Vždycky se na nás usmíval; jednou se nás náhle zeptal, odkud jsme. Prozradili jsme mu, že z Československa.
Číňan se podivil a pak se zeptal: „Je to velká země?“
„Ne. To je malá země.“
„Jak malá? Jako Spojené státy?“
„Menší. Daleko menší.“
Když jsme si přišli pro čisté košile, nejenom že se usmíval. Jásal. Postavil před nás malý globus: „Pánové, pánové! Já hledal, já díval a díval a točil a já našel!“ Náhle se přestal usmívat a smutně pronesl: „To vůbec není země, to je plácek!“^[1]
A na konci všeho byla tma.
Abychom znovu nemusili volat: „Budiž světlo!“ Abychom nemusili znovu začínat znovu, proto básníci píšou básně, malíři malují obrazy a klauni metají kozelce.^[2]
V poslední chvíli před odjezdem na zájezd bylo zjištěno, že oba hudebníci jsou vlastně přespočetní, i bylo jim dovoleno zůstat doma a cvičit.^[3]
Zmocnil se jich pocit, kterému se říká komplex méněcennosti. Jedinci, někdy i národové tímto komplexem potrefení věří, že svou malost odstraní, když prohlásí ostatní jedince či národy za ještě menší než jsou sami. V zajetí tohoto bludu stávají se zlí, krutí, násilní a hlavně jsou hloupí.^[4]

Reference

WERICH, Jan. Lincoln 1933. 2. vyd. Praha : Olympia, 1990. 139 s. ISBN 80-7033-088-0.

↑ Lincoln 1933, str. 25.
↑ Velikonoční povídka, str. 100.
↑ Za šťastnou lásku bas, str. 109.
↑ Žluté mužátko, str. 130.

[1] Lincoln 1933, str. 25.

[2] Velikonoční povídka, str. 100.

[3] Za šťastnou lásku bas, str. 109.

[4] Žluté mužátko, str. 130.

[1]

[2]

[3]

[4]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 * [...] Vždycky se na nás usmíval; jednou se nás náhle zeptal, odkud jsme. Prozradili jsme mu, že z&nbsp;[[Československo|Československa]].<br />[[Číňané|Číňan]] se podivil a&nbsp;pak se zeptal: „Je to velká země?“<br />„Ne. To je malá země.“<br />„Jak malá? Jako [[Spojené státy]]?“<br />„Menší. Daleko menší.“<br />Když jsme si přišli pro čisté [[košile]], nejenom že se usmíval. Jásal. Postavil před nás malý [[globus]]: „Pánové, pánové! Já hledal, já díval a&nbsp;díval a&nbsp;točil a&nbsp;já našel!“ Náhle se přestal usmívat a&nbsp;smutně pronesl: „To vůbec není země, to je plácek!“<ref>''Lincoln&nbsp;1933'', str.&nbsp;25.</ref>
+* A&nbsp;na konci všeho byla [[tma]].<br />Abychom znovu nemusili volat: „Budiž [[světlo]]!“ Abychom nemusili znovu začínat znovu, proto [[Básník|básníci]] píšou [[Báseň|básně]], [[malíř]]i malují [[obraz]]y a&nbsp;[[klaun]]i metají kozelce.<ref>''Velikonoční povídka'', str.&nbsp;100.</ref>
+* V&nbsp;poslední chvíli před [[odjezd]]em na [[zájezd]] bylo zjištěno, že oba [[Hudebník|hudebníci]] jsou vlastně přespočetní, i&nbsp;bylo jim dovoleno zůstat doma a&nbsp;cvičit.<ref>''Za šťastnou lásku bas'', str.&nbsp;109.</ref>
+* Zmocnil se jich [[pocit]], kterému se říká [[komplex méněcennosti]]. Jedinci, někdy i&nbsp;[[národ]]ové tímto komplexem potrefení věří, že svou [[malost]] odstraní, když prohlásí ostatní jedince či národy za ještě menší než jsou sami. V&nbsp;zajetí tohoto [[blud]]u stávají se zlí, krutí, násilní a&nbsp;hlavně jsou hloupí.<ref>''Žluté mužátko'', str.&nbsp;130.</ref>
 == Reference ==