Alexandr Sommer Batěk

Z Wikicitátů
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání


Alexandr Sommer Batěk

Alexandr Sommer Batěk (15. června 1874, Prádlo u Nepomuku – 6. dubna 1944, Praha) byl český chemik, učitel, pacifista a esperantista.

Dílo[editovat]

Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924[editovat]

SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. (česky) 

  • Můj žák Švarc mne seznámil s esperantem, kterému jsem se v krátce naučil a od té doby stal jsem se jeho horlivým šiřitelem. Vždyť jsem viděl, že největším důvodem všech neshod mezinárodních jest neporozumění. Bylo mi jasno, že vzdělání se bude šířiti mnohem lépe, když nebudou lidé nuceni tolik řečí studovati a budou se moci oddati více studiu věd přírodních a filosofie. Esperanto sám jsem doporučil svému tatínkovi doufaje, že v něm bude moci uplatniti velkou svoji pracovitost a také jsem se nemýlil. Tatínek potom mnoho času strávil šířením tohoto jazyku a mnoho dobrého tím vykonal ještě v době svého odpočinku. Zejména přeložil mnoho českých národních písní do esperanta.[1]
  • Hůře bylo později, když do Plzně přijeli angličtí žurnalisté. Já tehdy měl plnou hlavu Williama Steada, pacifisty, o němž jsem slyšel, že jest největším anglickým žurnalistou. A proto, když byly přípitky v plném proudu, vyžádal jsem si také slovo a po krátkém proslovu připil jsem na zdraví Steadovo. A co následovalo bylo strašlivé. Bylo ticho, jen slabý malý přípitek kdesi se ozval.
    Všichni byli v největších rozpacích. Předsedající anglický žurnalista se zdvihl, že musí již na dráhu, a za ním zdvihli se ostatní a odcházeli celí zaražení pryč. Jen jeden z nich přistoupil ke mně a stisknuv mi ruku řekl. „Thank you for Stead.“ Děkuji Vám za Steada. A pořadatelé na mne: „To jste nám to pěkně vyvedl. To jako byste ve schůzi mladočechů připil na zdraví Masarykovi.“[2]
  • Zavedl jsem si ve svých Ilustrovaných Přednáškách stálé časové hlídky, v nichž jsem uveřejňoval feuilletony, které byly současně přehledy nových myšlenek vědeckých. Psal jsem tam také jakousi esperantskou mluvnici, dle metody Berlitzovy, hlídku abstinentní, zdravotnickou a jiné podobné věci.[3]
  • Šlo mi o to, abych informoval své lidi o tom, jak to chodí venku mimo náš stát, mimo naši říši, jaké jsou tu snahy všesvětové, všelidské. Materialu jsem měl dost. Četl jsem cizí časopisy a předplatil jsem si sám některé. Zvláště Steadův Review of Reviews mi byl pramenem výborným.[4]
  • Kdekoli jsem četl o nějakém zajímavém vynálezu nebo novém ústavu, pátral jsem po adrese a tak jsem docílil, že jsem měl hodně zpráv původních přímo od vynálezců a cizozemských ústavů. Dostal jsem i celá ilustrovaná díla a projekty vynálezů. Bylo to pro mne samého skutečně zřídlo nových radostí a nového poučení. Stal jsem se tím i v cizině známým a tak jsem se dostal do výboru mezinárodní esperantské Volné myšlenky, kde jsem byl jeden rok též předsedou.
    Dopisování se sekretářem jejím René Deshays ve Francii bylo pro mne velmi zajímavé.[5]
  • [S]lovinský básník Herrmann mi psal esperantské překlady básní slovinských, jako můj otec národních písní českých.[6]
  • Esperantista profesor Cart mne dokonce při návratu z kongresu v Drážďanech[7] na Lochotíně navštívil a tak jsem byl pojednou, díky tomuto časopisu,[8] ve spojení s celým světem.[9]
  • Musil jsem probrati v tomto svém časopisu[8] také otázku řeči mezinárodní, což mne vedlo k přijetí esperanta a k odmítnutí ida. To způsobilo, že idisté se mnou vedli dlouhou korespondenci týkající se ida a esperanta, z nichž zvláště brněnský Kajš mne hleděl získati pro ido. Já ovšem jsem byl příliš přesvědčen o nutnosti zůstat při Zamenhofově fundamentu, než abych byl mohl povoliti filologickým důvodům idistů, tím více, any důvody filologické na mne působily dojmem větší nebo menší libovůle. Nebylo v nich té průkaznosti, jakou působí úvahy matematické, nebo přírodovědné. Vše se opírá o analogii, která jest však použitelná jen při velmi bedlivém zkoumání všech okolností. Poznal jsem, že ve filologii se vše řídí více méně stávající autoritou toho kterého profesora. A já filologů-profesorů vystřídal tolik, každý z nich učil něčemu jinému, a proto má víra ve filology byla valně otřesena.[10]
  • Mnohem nepříjemnější pro mne mělo následky, že snažil jsem se smířiti české esperantisty. Byla tu Unie, která byla seskupena kolem esperantisty K. a pak Associe družící se k esperantistovi B. Já snažil se poznati, u koho je pravda, žádal jsem letákem všechny čelné esperantisty, aby mi sdělili, proč je ten svár. Dostal jsem velký počet dopisů, jichž uveřejněním vyšlo na jevo, že pan K., jinak velmi bystrý člověk, si hraje na diktátora v Unii, odkud dává vylučovati všechny lidi jemu nepohodlné. Přímo mne urazilo, když byl vyloučen i čestný člen a zakladatel esperanta u nás, Theodor Čejka, učitel z Bystřice pod Hostýnem. Rázně jsem se ho ujal a o výsledku své ankety jsem referoval v Praze ve zvláštní schůzi, k níž byli pozváni četní esperantisté. To mi vyneslo zvolení za předsedu Associe, ale zároveň tolik nesnází a pronásledování od stoupenců pana K. mi to způsobilo, že jsem se po roce předsednictví vzdal a nechtěje si ještě více překážek v cestu klásti, než jsem jich již měl, stykům s českými esperantisty jsem se raději vyhýbal, ač mi to bylo vždy líto. Ale mé zkušenosti byly příliš smutné.[11]
  • Za nějaký čas jsem dostal dopis od esperantisty prof. Bicknella, který mne velmi vřele zval do Bordighery v Italii. Rozhodl jsem se tam jeti a dne 11. listopadu 1909 jsem vyjel z Lošína do Terstu a odtud v noci parníkem do Benátek. […] V Bordigheře jsme se zase zařídili po svém. U Bicknellů jsem býval hostem a chodil jsem s profesorem na vycházky, na nichž mi ukazoval přírodopisné zvláštnosti. Prohlédli jsme si tam nádherné Wintrovy zahrady, v nichž se pěstují palmy pro různé církevní slavnosti v celé Evropě. Jinak se pěstují palmy k obřadům katolickým, jinak k židovským. Bicknell má v Bordigheře vlastní museum, kde má uloženy nálezy svých praehistorických písem vysoko pod ledovci jím objevených. Jeho vila jest ozdobena esperantskou hvězdou. Jest horlivý esperantista. V Bordigheře jest četná kolonie anglická, ale Bicknell, ač Angličan, mluvil s každým jen esperantsky. Také jeho sluha jinak nemluvil. Jeho zásluhou lze se v Bordigheře i v obchodech domluviti esperantem. Za mé přítomnosti uspořádal Bicknell ve svém museu sjezd esperantistů italských a francouzských, které si pozval z Nizzy a hostil je ve velkém sále svého musea. Zažili jsme veselé odpůldne a večer jsme se rozcházeli za zpěvu esperantské hymny:
    „En la mondon venis nova sento,
    tra la mondo iras forta voko“.[12]
  • Za naší nepřítomnosti dobře nám hlídal náš byt milý přítel můj Dr. Kamaryt, který mne zároveň ve škole zastupoval. Byli jsme již známi z Asocie esperantské, jejíž jsem býval předsedou.[13]
  • Koncem července jsme si vyjeli ještě k tatínkovi do Říčan, kam se právě rok před tím byl odstěhoval z Oseka a kde si koupil vilu Helenku u nádraží. Dal na ni vymalovati zelenou hvězdu, aby již z daleka bylo znáti, že tam bydlí horlivý šiřitel esperanta.[14]
  • Spisy napsané v Plzni v létech 1904–1912. […] Rok 1906. V Ilustrovaných přednáškách: […] 81. La lecionoj de esperanto (v č. 31.–50). […] Rok 1907. […] V Přírodovědných Rozhledech Mládeže: […] 112. Víte, co je esperanto? […] Rok 1908. V Ilustrovaných přednáškách: […] 134. La resultado de mia paciga enterpreno. […] V Zájmech Všelidských, roč. I. (značka Bk): […] 196. Čtrvrtý kongres esperantský v Drážďanech. […] 211. Esperantské hnutí u slepců. […] Rok 1909. […] V Zájmech všelidských, roč. II. (Pseudonym L. Sommer): […] 223. Volná Myšlenka a esperanto. 224. Esperanto a Volná Myšlenka. […] Rok 1912. […] Ve Směru, roč. III.: 296. Pomocná řeč mezinárodní. […] Mé přednášky v Plzni 1904–1912. […] 46. O mém smírném pokusu. Esperantistům v Praze. Ve Slavii ve Vodičkově ul. 7./6. 1908.[15]
  • Dne 6. února 1913. přijela do Prahy velká propagátorka míru baronka Berta Suttnerová, rozená hraběnka Kinská a já byl uvědoměn z Vídně o jejím příchodu. Rozumí se, že jsem se odebral hned do jejího hotelu, kde zastal jsem ji churavou. Večer měla přednášeti spolku německých spisovatelů Concordia. Rozumí se, že jsem učinil, co bylo možné k zajištění jejího zdravotního stavu zajistiv si spisovatele lékaře Saluse, jenž byl hotov v případě potřeby jí přispěti ku pomoci. Napsal jsem o tom referát do Národního obzoru „Vzácný host v Praze“. Tehdy jsem ji viděl po prvé a naposled. O rok později zemřela. […] Vydal jsem pohlednice s její podobiznou vedle pohlednic anglického pacifisty Steada a našeho českého Alferiho.[16]
  • [Mé publikace v létech 1913–1914. …] Rok 1914. […] Národní Obzor: […] 343. Homaranismus.[17]
  • Náš rod Baťků byl vždy k židům spravedliv. Snad je to tím, že v mých předcích, jak jsem se dosud přesvědčil, neproudí ani kapky židovské krve. Já sám pokládám národ židovský za největší ze všech národů v dobrém i ve špatném smyslu. Je to stejně národ geniů, jako národ zločinců. Je to národ opravdu velký. […] Jest pravda, že židé šíří na Moravě a na Slovensku kořaleční mor, ale rovněž při našem osvobození byli židé. Inž. Fleischner, Dr. Kohn a prof. Velemínský dobyli si velkých zásluh. Největší velduchové světa jsou židé, počínaje Ježíšem, Baruchem Spinozou konče Zamenhofem a Einsteinem.[18]
  • [Přednášky konané r. 1920. …] 331. O esperantu. 5./12. Průmyslová škola. […] 333. Dějiny esperanta. 12./12. Průmyslová škola.[19]
  • Tehdy také pořídila sestra Kubíková esperantský překlad mého spisu „Poučení o životě pohlavním“, který, jak jsem se doslechl, způsobil zvláště v Hollandsku značné pozdvižení. Kdosi spis ten prohlásil za nemravný a následek toho byl, že se právě v Hollandsku značně rozšířil. Ovšem najdou se vždy lidé, kteří prohlásí za nemravy ty, kteří proti nemravnosti bojují. Dělat se smí vše dle jejich filosofie, jen když se o tom nemluví. Kdo by se však opovážil o nemravnostech páchaných mluvit a je kritisovat, od toho se s odporem odvracejí. Pokrytci![20]
  • [Podbrezová. …] Hoši mi chtěli ukázat lázeňský život v blízkých lázních v Brusně. Ale nám se tahle lázeňská společnost tak zprotivila, že poslechli jsme rádi pozvání kynoucích nám hor k výstupu vzhůru pod Holý vrch. Stoupali jsme stále výše a výše. Těšili jsme se na Karpatské salaše, na zelenou trávu, na cinkající stáda ovcí a krav, na osmáhlé halekající báčy, a na to vše, co nám v městě jest tak vzdáleno, ach tak vzdáleno. Nevím, zda hoši dobře chápali mou touhu stoupati do výše, bosou nohou dotýkati se měkké trávy a dýchati vzduch výšin horských. Nahoře, abych čas ten neprozahálel uspořádal jsem jim hodinu esperanta. Byla to již 4. hodina, takže jsem v Podbrezové zasvětil přední pracovníky v počátky této mezinárodní řeči. Pamatoval jsem, jakých úspěchů docílil můj otec, jenž kdysi v Oseku u Rokycan tamnější dělnictvo naučil za krátký čas esperantu tak, že tito pak mohli dopisovati s celým světem a někteří z nich z této znalosti pak měli značný prospěch v dalším životě. Na Slovensku by esperanto mělo značný význam aspoň po té stránce, že vede k vyššímu pojímání života a odvádí od pití a hry v karty.
    A co hlavního, seznamuje s cizinou a tím šíří rozhled a porozumění k potřebám domácím. Učí znát lidi a tím i pravé přátele a skutečné nepřátele. A Slováci mají zapotřebí poznat, nikoli cizím napovídáním, nýbrž svým vlastním rozumem a svým vlastním srdcem, kdo jsou jejich přáteli a kdo to s nimi smýšlí špatně.
    Tam nahoře v horách dobře se to učilo. A ještě jsme si pak zazpívali a pak dále do výše.[21]
  • V Podbrezové měl jsem celkem 26 vystoupení, z čehož bylo 8 dětských představení loutkových a besídek, 5 hodin vyučování esperantu a 13 přednášek pro dospělé. Nedosáhl-li jsem výsledku takového, jaký jsem si sliboval, dosáhl jsem aspoň toho, že na jedné straně jsem vzbudil zvědavost a rozprodav při přednáškách hojně svých spisů, mohu se nadíti, že mnohý z mých posluchačů, leckterý ten sešitek si přečte a promyslí.[22]
  • Publikace za rok 1921. 456. La misio de la čechoslovaka nacio. Nova Europo I. 2. […] Ve vlastním nákladu. […] 471. Setba č. 30. přeložena do esperanta od Zdenky Kubíkové: Instruo por gejunuloj pri la seksvivo. […] Na Slovensku. […] 473. Kurs esperantský. 12./7. Podbrezová. Závod. hostinec. […] 477. Kurs esperantský. 13./7. Tamtéž. […] 483. Kurs esperanta. Tamtéž. […] 487. Kurs esperanta. 17./7. U Brezna v horách pod Holým vrchem. […] 489. Kurs esperanta. Tamtéž.[23]

V dílech[editovat]

Reference[editovat]

  1. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1905. S. 179. (česky) 
  2. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1906. S. 185–186. (česky) 
  3. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1907. S. 190. (česky) 
  4. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1908. S. 191. (česky) 
  5. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1908. S. 191–192. (česky) 
  6. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1908. S. 192. (česky) 
  7. 15.–22. srpna 1908
  8. 8,0 8,1 časopis Zájmy všelidské
  9. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1908. S. 192. (česky) 
  10. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1908. S. 193. (česky) 
  11. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1908. S. 193–194. (česky) 
  12. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1909. S. 202–203. (česky) 
  13. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1909–1910. S. 204–205. (česky) 
  14. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1910. S. 207. (česky) 
  15. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1904–1912. S. 212–220. (česky) 
  16. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1913. S. 223–224. (česky) 
  17. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1914. S. 236. (česky) 
  18. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1918. S. 291–292. (česky) 
  19. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1920. S. 320. (česky) 
  20. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1920. S. 322–323. (česky) 
  21. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1921. S. 337–338. (česky) 
  22. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1921. S. 339. (česky) 
  23. SOMMER BATĚK, Alexandr. Jak jsem padesát let žil a pracoval : paměti za prvních 50 let mého života 1874–1924. Praha : B. Kočí, 1925. 450 s. Roku 1921. S. 387–393. (česky) 
  24. HAŠEK, Jaroslav. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl 1. V zázemí. [s.l.] : [s.n.], 1921. Dostupné online. Kapitola 10. Švejk vojenským sluhou u polního kuráta.  

Externí odkazy[editovat]