Na počátku stvořil bůhzemi a pak se na ni ve svém kosmickém osamění zamyšleně zahleděl. A bůh řekl: "Stvořmež z bláta živé tvory, ať to bláto uvidí, co jsme dokázali." A bůh stvořil všechny živoucí tvory, kteří se dnes pohybují po zemi, a jedním z nich byl člověk. Jedině bláto v podobě člověka mohlo mluvit. Když se bláto v podobě člověka posadilo, rozhlédlo a promluvilo, Bůh se k němu naklonil blíže. Člověk zamrkal. "Jaký má tohle všechno smysl?" zeptal se zdvořile. "Musí mít všechno nějaký smysl?" zeptal se Bůh. "Samo sebou," řekl člověk. "Pak tedy nechávám na tobě abys pro tohle všechno nějaký vymyslel," řekl Bůh. A odešel.[1] — Kurt Vonnegut, Kolíbka
