Chajim Herzog

Z Wikicitátů
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Chajim Herzog

Chajim Herzog (17. září 1918, Belfast, Irsko – 17. dubna 1997, Tel Aviv, Izrael) byl v pořadí šestým izraelským prezidentem. Předtím byl izraelským velvyslancem při Organizaci spojených národů, generálmajorem izraelské armády a náčelníkem vojenské zpravodajské rozvědky Aman.


  • Vstřebat tyto emigranty by bylo nad schopnosti spořádané, prosperující země, nemluvě o zemi nově zrozené a bojující o to, aby se sama ubránila. Stovky tisíc mužů, žen a dětí byly soustředěny ve stanech v tranzitních táborech, kterým se říkalo ma'abarot. Neměli tam soukromí a podmínky byly otřesné. Byl zaveden zárodečný výchovný systém pro děti, ale ty trpěly velkým horkem a prachem v létě a válely se v blátě za zimních dešťů. V jednom okamžiku nezůstalo vůbec žádné obilí ani peníze na zaplacení dodávek, jež měly přijít po moři z Ameriky.
    • V souvislosti s přistěhovaleckým procesem[1]
  • V žádném případě tu nesedím na lavici obžalovaných jako žalovaná strana. Stojím zde jako žalobce, vznášející obžalobu tohoto prohnilého, zkorumpovaného, brutálního, cynického a krvežíznivého monstra mezinárodního terorismu a všech, kteří ho tak či onak podporují – ať již cestou přímé pomoci, nebo jen pouhé tolerance. Předstupujeme před Radu bezpečnosti s prostým poselstvím, v němž sdělujeme, že jsme hrdí na to, co jsme dokázali, neboť jsme předvedli celému světu, že i v malé zemi, existující za podmínek, v jakých musí fungovat Stát Izrael, a které jsou členům této Rady důvěrně známy, představují lidská důstojnost, život a svoboda ty nejvyšší hodnoty. Jsme hrdí nejen na to, že se nám podařilo zachránit životy více než stovky nevinných rukojmích – mužů, žen i dětí, ale také na význam, který má naše operace pro věc obrany lidské svobody.
  • Vždycky jsem pevně věřil, že jestliže Stát Izrael chce žít jako jedinečná etická společnost, musí založit svou existenci na pevných základech. Tyto základy spatřuji v bohatém židovském dědictví, které nás zachovalo po generace. V hodnotách, které podmiňují naši sionistickou současnost. V silné bezpečnosti a ekonomice, které nám umožňují odolat útokům agresorů. Základem izraelského státu je však především morální síla, která tvoří základ individuální a obecné spravedlnosti.
    • životní krédo zveřejněné v knize Living History: A Memoir[3]
  • Stále si s pohnutím připomínám smrt radistky, mladé dívky Hadassy Lipšicové. Jela v jednom z polopásových vozidel, lehkém obrněném voze, který pocházel z druhé světové války, a který byl už tehdy primitivní. Byla ve spojení s námi na velitelství, když ji zasáhli – a hovořila s námi, stále slaběji a slaběji, až do chvíle, kdy zemřela. Jako štábní důstojník, jako člověk, který plánuje bitvy, nevidíte smrt, když k ní dochází. Slyšíte hluk a vidíte plameny. Vidíte smrt teprve potom, když jsou sbírány mrtvoly. Nikdy jsem si nebyl jistý, co je pro velitele horší, zda vidět kolem sebe padat lidi v průběhu akce, nebo pozorovat studená těla v klidu po boji a znát hrdinské oběti, které ti lidé vykonali na velitelův pokyn. Předpokládám, že odpověď zní, že obě možnosti jsou stejně hrozné a náročné.[4]
  • Jestliže vražda takového člověka, ministerského předsedy, nezpůsobí, že se rozechvějí všechna vlákna naší národní existence, jestliže to námi neotřese až do nejhlubších základů, jestliže nezvrátíme toto prokletí, nevykořeníme tuto rakovinu a neskoncujeme s touto skupinou šílených fanatiků – známkou hanby pro náš národ –, jsme, Bože chraň, v nebezpečí, že se staneme svědky toho, jak se bude tato noční můra opakovat. Bojím se. Bojím se a jsem rozhněván, protože nevidím, že by otřes z této vraždy zapůsobil plně na tento národ. Zdá se, že trauma rychle ustoupilo nárokům všedního dne. Je to, jako by strašlivá lekce nebyla vstřebána, jako by se národní zpytování svědomí prostě zastavilo v určitém okamžiku a lidé se vrátili ke každodenním starostem. Ohně zkázy již hoří na okraji tábora. Jestli si společně nepospíšíme uhasit je, zničí nám celý náš dům.
  • Jsem prezident Arabů a Drúzů, stejně jako Židů, a každý kdo popírá jejich práva, do této budovy nevstoupí.
    • v reakci na militantního a antiarabského poslance Me'ira Kahaneho, kterému pro jeho rasistické postoje zakázal vstup do prezidentské rezidence[6]

Reference[editovat]

  1. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. Dále jen: Izrael: Dějiny. ISBN 80-7257-740-9. S. 265.  
  2. DUNSTAN, Simon. Blesková operace izraelských speciálních jednotek: útok na letiště Entebbe v roce 1976. Praha : Grada, 2010. 64 s. ISBN 978-80-247-3402-6. S. 60.  
  3. PAVLÁT, Leo. Vzpomínka na prezidenta Chaima Herzoga [online]. Český rozhlas, 2007-04-15, [cit. 2011-06-19]. Dostupné online.
  4. Izrael: Dějiny. S. 211-212
  5. Izrael: Dějiny. S. 581
  6. FRIEDMAN, Thomas L. President of Israel to Make First Visit to U.S [online]. The New York Times, 1987-11-08, [cit. 2011-06-19]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy[editovat]