Přeskočit na obsah

Dílo:Dva roky generálním tajemníkem

Z Wikicitátů

Dva roky generálním tajemníkem je autobiografie Miloše Jakeše z roku 1996.


  • Rozpad SSSR, KSSS, porážka socialismu v řadě zemí Evropy a negace dohod Jaltské a Postupimské konference šéfů vlád SSSR, USA a Velké Británie vedou nutně k otázce, zda šlo ze strany Gorbačova o omyl, neschopnost, či zradu. Soudě podle jeho postojů po tzv. pokusu o převrat v SSSR v srpnu roku 1992 možno hovořit o zradě. Bohužel, navíc i o ztrátě morálky.“[1]
  • „Přemýšlím-li, kde hledat příčinu vývoje postojů M. Gorbačova, pak docházím k závěru, že to mimo jiné byla touha po slávě, která mu byla drogou a jíž často podřizoval svoje postoje. Toho dovedlo dokonale využít jeho okolí a zejména Západ tím, že mu nejen slávu poskytly, ale také z něho učinily trojského koně v úsilí o porážku socialismu. V tom byl Gorbačov blíž A. Dubčekovi, jehož postoje taktéž silně ovlivňoval lesk slávy a popularity, která se v dnešním světě nezískává zaslouženě, ale vyrábí se podle potřeb.“[1]
  • „Nedocenili jsme také, že Praha je nejen významným centrem průmyslu, dělnické třídy, ale také centrum maloměšťáctví a různého elitářství. Existovalo a existuje zde nemalé soustředění těch, kteří se cítili socialistickými změnami poškozeni ekonomicky (svědčí o tom vysoký počet restituentů) či politicky a společensky, včetně stranických pohovorů v roce 1970, i nemálo těch, jejichž osobní ambice nebyly naplněny, a i ti, kdož se v důsledku různých důvodů cítili ukřivděni.“[2]
  • „Základní masou demonstrantů byli školáci a studenti, kulturní pracovníci, k nimž se postupně připojila i část dělníků a úředníků. Používaly se všechny možné formy působení na veřejnost – stávky, stávková pohotovost, setkání v divadlech, návštěvy závodů studenty a herci, velká shromáždění s řadou krátkých projevů a doplněných vystoupením herců a zpěváků a hudebních skupin, což vytvářelo zvláštní atmosféru jednoty, uspokojovalo mentalitu mládeže a zvyšovalo emoce, přitažlivost a bojovnost i odvahu. Zvlášť aktivní úlohu hráli studenti a profesoři pražských uměleckých škol, v nichž byly pěstovány opoziční nálady, nepřátelský vztah ke KSČ a SSM, elitářství a přezíravý postoj k pracujícímu člověku. To bylo i zdrojem jejich opoziční aktivity i vlivu na ostatní studenty. Přitom šlo většinou o děti umělců, které byly při velkém počtu uchazečů přednostně přijímány.“[3]
  • „Někteří členové strany a funkcionáři během listopadových událostí, včetně bývalého předsedy KSČM J. Svobody, podporovali opozici v době, kdy strana usilovala cestou přestavby o potřebné změny a překonání nedostatků a po 17. listopadu projevovali náramnou radost, že byl za jejich účasti svržen „totalitní“ režim. Tito lidé se, ať již v myslné představě, že pomohou socialismu, anebo se zlými úmysly, spojili s jeho nepřáteli. Nelze jim odpustit, s jakou aktivitou a servilností vůči strůjcům státního převratu se podíleli na hanobení revoluční minulosti a restauraci kapitalismu. Zazářil mezi nimi Valtr Komárek. Tento někdy až servilně se nám podbízející ředitel Prognostického ústavu ČSAV měl otevřené dveře k většině vedoucích představitelů strany a vlády. Aktivně se podílel na vypracování cest dalšího sociálně ekonomického rozvoje. Analýzy a návrhy vycházející z Prognostického ústavu, jemuž jeho kritici říkali „Jakešova věštírna“, byly vedením strany využívány. Proto bylo pro mne a nejenom pro mne překvapující, jak se tento „prominentní“ ředitel stal v listopadu předním kritikem socialismu a hlavním licoměrným žalobcem vedení strany, které nazval „mafií“. Skutečnost ovšem byla taková, že pokud lze vůbec mluvit o nějaké mafii, pak fungovala především v Prognostickém ústavu v čele s V. Komárkem. Svědčí o tom, že z jeho nepočetných řad vzešli vedle Komárka Klaus, Dyba, Dlouhý a další, kteří stanuli ve vysokých vládních funkcích a dnes navlékli dresy různých politických stran. Patří mezi ně nemálo bývalých členů a funkcionářů KSČ, kteří byli po roce 1968 vyloučeni nebo vyškrnuti. Jejich přisluhování V. Havlovi a jiným představitelům dnešní moci, jejich neochota či zbabělost postavit se na stranu socialismu třeba – jak kdysi uváděli – „s lidskou tváří“, zcela jasně odhalily jejich „pravou tvář“ a jejich skutečné úmysly, které se už dnes – na rozdíl od roku 1968 – nesnaží zastírat.“[4]

Reference[editovat]

  1. 1,0 1,1 Str. 99
  2. Str. 110
  3. Str. 114
  4. Str. 118