Dílo:Naše zlatá matička

Naše zlatá matička je osmidílná románová kronika, která začíná v průběhu českého národního obrození a končí v období Bachova absolutismu. Autorem je Václav Řezníček; vydáno v letech 1923–1927.

Výroky

V Prokopském údolí a jinde pod Prahou

V Prokopském údolí

Franc Vybulka to všechno tady znal dávno, ale přece každý rok s radostí znovu trpělivě poslouchal, jak při cestě ku kostelu žebrající starý slepec Pecka z Jinonic chráplavým hlasem vypravuje kroniku o sv. Prokopu, jsa při tom obklopen davem vděčných posluchačů, poutníků, kteří ho potom almužnou podělovali. Stařec vypravoval, jakoby slepice krákorala.

"Tady v tomto údolí, v Dalejích, za starých časů sídlívali čerti v celém hejně. Bylo tady jako peklo, jenom že se v něm netopilo, protože nebylo k tomu již dost dříví. To čerti tady spálili již dříve. Tito čerti prováděli tehdy po celém okolí své rejde a znepokojovali, kde koho. Sídleli ve sluji pod kostelem, která je šedesát sáhů dlouhá. A to trvalo dotud, dokud do kláštera sv. Benedikta v Břevnově nevstoupil svatý mnich, Prokop jménem, který pocházel ze vsi Chotouně u Kouřími".

"Co tam dělají loket dlouhé jitrnice!" slepci do řeči vskočil nějaký nezbeda.

"Co tam dělají loket dlouhé jitrnice," přisvědčil mu slepec a ve svém vypravování klidně pokračoval dále. "Svatý Prokop býval knězem na Vyšehradě a proto to tady všechno znal. Když vstoupil do kláštera sv. Benedikta v Břevnově, jemuž se pak o dvě stě let později začalo říkati u sv. Markety, zahájil boj s těmi zlými duchy, čerty, kteří tady sídlili a lidi pokoušeli".

"Brr, mně jeden čert sedí v týle!" vyjekl jiný uličník.

"Udělej křížek a on uskočí!" ochotně poradil mu Pecka a pokojně vykládal své. "Svatý Prokop bez bázně a strachu usadil se ve stráni ve sluji a svou zbožností a svými modlitbami brzy vypudil z ní všechny čerty a dokonce je přinutil, že mu konali různě služby. Tak si čerta zapřáhal před svůj pluh, jímž pole oral a čert poslušně táhal, jako koník. A aby čerty hodně pokrotil, musili mu táhat pluh, když sv. Prokop nad Vltavou skály oral, jak to ukazují hluboké, v nich nacházející se rýhy".

"A co pak ti čerti papali?" tázala se malá dívenka.

"Čerti papají jenom uzené maso s hráchem!" vlídně odvětil na něžnou otázku tu slepec a vypravoval dále svou kroniku. "Sv. Prokop ve své tmavé sluji postavil si oltář a vedle něho pro sebe kamenné lože. Čerti ho při jeho zbožném životě všelijak pokoušeli, aby se proto rozhněval. Jednou navedli straky, aby ho z jeho modliteb pokřikem svým vyrušovaly. To světce popudilo, že vyšed před sluj, straky proklel. Straky odtud ihned odletěly a do teďka není zde nikdy žádné k vidění."

"Vy nevidíte ani husu!" slepci posměšně vyčetl jakýsi výrostek.

"Já nevidím ani husu, protože jsem nevidomý," pokorně doznal Pecka. "Ale ty nejsi slepý a nevidíš si ani do vlastní huby, protože nevíš, co povídáš a jak tím hřešíš," dodal k tomu. "Já bych ti to neštěstí, slepotu, nepřál," lítostivě pronesl a pak ve svém výkladu pokračoval. "Sv. Prokop konal tady také zázraky. Když jedenkráte vévoda Oldřich unaven dlouhým honem v Dalejích nedaleko světcovy jeskyně si hověl a odpočíval, dal si přinésti ze skalní studánky čerstvé vody a sv. Prokop proměnil mu ji v nejlepší víno, čímž vévodu velice osvěžil".

"To dělá šenkýř dole v hospodě doposud, že proměňuje vodu ve víno a pivo," zasmál se kterýsi zkušený Pražák.

"Ano, to dělá šenkýř dole v hospodě doposud, že proměňuje vodu ve víno, ale ve špatné," přisvědčil slepec. "Sv. Prokop však měnil vodu ve víno nejlepší," uvedl a povídal dále. "Když o zázracích sv. Prokopa zvěděli řezníci na Menším Městě v Praze, přišli za ním se zvláštní prosbou. Masné jejich krámy velice zle obtěžovaly mouchy trusnice, které jim do masa nasazovaly červa. A škodlivého tohoto hmyzu nemohli se řezníci za žádnou cenu a žádným způsobem zbýti a bylo ho zvláště mnoho na Menším Městě. Proto o pomoc prosili sv. Prokopa, který tento zhoubný hmyz z jejich masných krámů zaklel. A jedenkráte sv. Prokop zachránil nevinně pronásledovaného.

Procházel se po vltavském břehu, když sem před svými pronásledovateli prchající doběhl. Ale tu přes vodou silně vzedmutou řeku nemohl dále. Sv. Prokop vida to náhle vytvořil před prchajícím ledový most, po němž pronásledovaný svým nepřátelům unikl".

Dav kolem vypravujícího slepce shromážděný poslouchal již pokojně.

"Za svůj ctnostný život zvolen byl sv. Prokop za nějaký čas opatem kláštera v Sázavě, kde roku 1053 zemřel a mrtvola jeho byla potom roku 1588 do Prahy převezena a tam na hradě pohřbena. Když sv. Prokop opustil zdejší svou slůj, kde konal své zázraky, zbožný lid z Prahy a okolí sem putoval dále a putuje dodnes, jak vidíme a také dobré skutky ke cti sv. Prokopa koná a potřebným toho almužny udílí".

A tu sypala se do starcovy čepice prška grošů almužnou i podarem za jeho vypravování. "Když sv. Prokop měl čerty před pluhem zapřažené," Pecka ještě vděčně dodával, "místo bičem popoháněl je křížem. A tento kostel tady k jeho uctění dal zbudovati majitel zdejšího jinonického panství Adam kníže ze Schwarzenberga roku 1711 a vysvěcen byl ve svátek sv. Prokopa dne 4. července 1712. Můj nebožtík táta, dej mu Pán Bůh radost věčnou, byl tehdy jako hoch při tom. Pán Bůh rač stokráte nadělit a zaplatit" - děkoval za almužnu, již byl dostal a na chvíli umlkl. Kolem slepce shromážděný dav šel pak zatím dále ku kostelíku a když se rozptýlil a přicházeli poutníci noví, začal slepý Pecka vykládati svou kroniku o sv. Prokopu znovu.

Mistr Franc Vybulka vyslechl si ji každý rok, ač by ji již sám dovedl do slova opakovat. A potom se svou znejmilejší Teresií zašel do kostela nad strání. Přispíšili si, dokud bylo v něm nějaké místo, neboť záhy byl poutníky přeplněn, že by v něm jablko nepropadlo. Kázání bylo venku, před kostelem, ale slavnostní mši v kostele musil Franc Vybulka obcovati a při ní se vroucně modlil, aby ho sv. Prokop před ďábelskými osidly, před všemi čerty chránil. Na tuto ochranu spolehal a celý rok byl ve své mysli bezpečen, že mu žádný úklad špatných lidí nemůže uškodit.

Když bylo v kostele sv. Prokopa po bohoslužbě, chýlívalo se již k polednímu, ze své zbožné nálady zvolna přecházel v rozmary světácké. Od kostela sv. Prokopa s libostí rozhlížel se po dalejském údolí, jež se mu u nohou se svým potůčkem, stromovím a hájky rozkládalo. Na jeho dně dole kolem mlýna bylo již hlučno a živo. Černaly a pestřily se tam tisíce lidí, samých poutníků z blízka i dáli a až sem nahoru bylo slyšeti vyhrávání kolovrátků, veselé drnkání na harfy, vrzání tahacích harmonik a i křiklavý zpěv. A tu si Franc Vybulka pošinul slaměný svůj klobouk na stranu, zamával červeným parapletem, neboť ucítil lahodný pocit žížně.

"Rezi, to se to bude bumbat!" zaliboval si a ze všech znejmilejší jeho manželka se pousmála a přikývujíc hlavou prohodila: "Také se na lok těším".

A potom zvolna dali se pěšinou po stráni dolů do údolí. Scházeli ke vchodu do jeskyně, ke sluji sv. Prokopa, před níž stála chatrč, ve které bydlil za strážce jeskyně ustanovený stařec, jenž také o výroční pouti v kostele sv. Prokopa zastával kostelnickou službu. Byl to vdovec, u něhož přebývali syn a dcera, která ho ošetřovala. Druhdy v chatrči té bydlíval poustevník. Strážcův syn nyní měl stát před chatrčí stůl a na něm ležet pamětní knihu, do níž se poutníci za groš zapisovali. Knihu tuto založil a na začátku jejím veršovaným proslovem opatřil spisovatel a básník Antonín Puchmajer, když před pěti lety v Jinonicích vedl duchovní správu. Franc Vybulka ovšem že se do pamětní knihy za groš podepsal také.

Velká část poutníků navštívila při tom jeskyni, do níž musilo se jíti sehnutě, až se došlo na její konec, který byl rozsáhlejším prostorem, jenž mohl poskytnouti místo pro lože. Sem Franc Vybulka lozíval za svých mladých let. Později, když byl vyšacen a usedlejší, již jenom vzpomínával, že ve sluji té také býval.

A od vchodu do jeskyně sešel pak se svou znejmilejší dolů, na dno údolí a tam zašli do hospody ve mlýně, kde si dal přinésti korbel piva, jejž spolu s největší chutí vyzunkli, aby si apetyt na oběd zostřili. A na ten se nyní těšili. Když se napili, zašli na protější stráň a tam se pod keřem ve chládku na trávnatém místě, odkudž byl přehled po celém údolí, pěkně usadili. Franc Vybulka smekl klobouk a svlékl kabát, pověsil je na sněť keře a také si zul boty. Paní Teresie sundala ze sebe halenku, odpoutala s hlavy klobouk, usedli na pažit a pak dali se do oběda, do studené fašírky s chlebíčkem.

Od hospody ve mlýně doletovaly sem k ním na stráň rozmanité zvuky hudby i zpěvu, pokřiku a hluku a nad ními, nad jejich hlavami, tah mírného větérku tiše šuměl ve stromovém lupení. To France Vybulku, když se dobře najedl, jakoby ukonejšilo, tak že ulehl, začal dřímati, až zde ve volné přírodě, na trávě a na čerstvém vzduchu libě usnul a zdravě spal, při čemž mu krůpěje potu na čele vytryskly a se perlily.

Paní Teresie mu tu dřímotu přála a bdíc poslouchala, jak k ní nyní zalétají různé melodie písní, všelijaký pokřik. A při tom vzpomínala na zašlá leta, na časy minulé, když se za jejího panenství a svobody zpívávala píseň o údolíčku krásném s jeskyní uprostřed. Ona si píseň tu zamilovala. Když ji slýchávala zpívat, vždycky myslívala, že je to údolí u sv. Prokopa. A proto sem také ráda chodila a vždycky si vzpomínala na tuto píseň, ač dávno a dávno již z módy vyšla a zpívati se přestala. Ten hluk a šum dnes byl však zrovna takový jako před pětadvaceti lety, ten svěží vzduch a ty zelené stromy byly také takové. Nic se tady nezměnilo, nežli že ona a Vybulka sestarali. Za to však narodilo se zatím plno jiných a s těmi svět zůstával pořád mladý a veselý. Stárnoucí paní na mysli tanula její milá písnička, jako by ji vyhrávat a zpívat slyšela.

"Při vodě tam velmi jasné
nejtajnější svatyně,
vím já údolíčko krásné,
uprostřed jest jeskyně,
tam se schází mnoho lidu,
tam nebydlí žádný klam,
přátelství tam má své sídlo,
milostenko, pojďme tam.
Chtíc pobožnou, vroucnou býti
poustevnicí, dívko má,
i já tam chci s tebou jíti,
poustevníkem budu já.
Však já tam dva stánky krásné
pro nás oba vyhledám,
mají jako ráj být oba,
milostenko, pojďme tam.
V stříšce mechem obalené
bude zvonek viseti,
klekání tam bude denně
o poledni zvoniti.
A na obrostlém pahrbci
bude státi malý chrám,
tam se budem modlit vroucně,
milostenko, pojďme tam.
Andělé tam kuropění
s naším zpěvem spolčejí,
tam dlí pravé ukojení,
láska ta nejčistší,
v níž tam budeš přesvědčená,
tamť že není žádný klam,
nebudeš tam pomluvena,
milostenko, pojďme tam.
Když pak po modlitbě vroucí
knihu žalmů zavřeme,
do zahrádky milotvůrčí
ke své práci půjdeme,
netřeba nám mnoho míti
nebo polnost zdrávu mám,
já kopati a ty plíti,
milostenko, pojďme tam.
Všecko budem konat spolu,
celý den si pomáhat,
a když slavík píseň bolu
večer počne švihotat,
vkradu se pod tvé okénko,
dobrou noc ti zazpívám,
dobrou noc má holubinko,
milostenko, pojďme tam.
A když duše má se z těla
k stvořiteli vyvine,
jak když záře slunce stkvělá
v modro jasné rozplyne,
vij mně věnec z rozmarýny,
již jsem s tebou sázel sám,
věnec z rukou mé milenky,
milostenko, pojďme tam."

Na všech stranách po celé délce dalejského údolí pod kostelem sv. Prokopa až skoro ke Hlubočepům panoval veselý, bujný hluk. Ozývaly se tu zpěv, smích, křik, hovor, vyvolávání, povyk i hádky a do toho ječela muzika flašinetů, vrčení niněr, drnčení harf a vrzání harmonik. Všechen shromážděný zde lid se tu kolem pernikářských boud veselil, radoval a každý dle svého vkusu a způsobu bavil. Byly tu také dvě provazové komedie s paňácou i Esmeraldou, na několika místech byla představení Kašpárka s králíčkem a židem, skupiny děvčat i babic vyzpěvovaly a prodávaly tištěné písničky. Nové i starší. Na několika místech za pouhý groš bylo možno získati pěkný kapesní nůž s kostěnými střenkami. Na nějakém prkně stálo padesáte zabodnutých zavíráků a za groš mohl si každý koupit železný kroužek a hodit ho mezi ně. Když hozený kroužek padl kolem nože, byl nůž házečův. Aby pravděpodobnost toho hodně lákala, u jedné takové herny osmáhlá dívka házela na nože kroužky s takovou dovedností, že málokterý minul se svého cíle a tím lákala nejenom výrostky, ale i starší muže, aby v tomto umění své štěstí zkusili. Tak zdálo se to býti snadné. Ovšem že nalákaným nepodařilo se nůž hned na první nebo druhý hod získati. Ale byli-li jednou v ráži, kupovali kroužek za kroužkem, vydávali groš za grošem, až konečně přece některý kroužek kolem nože zapadl, ale co to na penězích stálo, za to měl by házeč nože dva.

Po požehnání v kostele sv. Prokopa dole v údolí ve prostorné šenkovní světnici ve mlýně usadilo se několik muzikantů s plechovými inštrumenty na kruchtě a nejdříve spustili fanfáru a potom zahráli do kola. Na to již tady čekal celý zástup děvčat, nejvíce pražských děveček a kuchařek. To bylo starým, dávným zvykem, že první skočnou u sv. Prokopa na pouti tancovaly holky s holkami, hlavně děvečky a kuchařky, jichž se k vůli tomu sem sběhlo plno. Říkalo se, že která holka si u sv. Prokopa na pouti ocet odtočila, nikdy nikde potom u muziky nestojí, ale jde z ruky do ruky. A muzikanti měli k tomu také veselou písničku, jež se i tištěná prodávala a které se říkalo "lamentace". Klarinetista ji při muzice bečavým hlasem vyzpěvoval a mnoho děvčat ho při tom vesele doprovázelo. Na toto první kolo děvčat přicházelo se dívat plno zvědavců, neboť podívaná na to za to stála, jak zástup děvčat jako květů jedna druhou vytáčí, až se za ními sukně vzdouvají a vlají. Obličeje všech rděly se mladostí a zářily radostí, že si ocet odtancují a plály nadějí, co jim za to budoucnost donese a v čí náručí jednou uváznou.

Ne vždycky probíhaly svatoprokopské slavnosti tak idylicky. "To vám, bratři volové, byla u svatého Prokopa mela", vyprávěl kartáčník Havel. "Žádný neví proč, najednou strhla se v údolí mezi ženskými taková divoká pranice, že jsme zůstali jako omámeni. Ženské se shlukly do hloučků, dorážely na sebe, ječely, trhaly ze sebe šaty, rvali si z uší oringle, bily do sebe a škrtily se. Byla to, bratři volové, strašlivá šarvátka", říkal s úžasem. "Několik ženských bylo napůl uškrceno, mnoho k nepoznání rozdrápáno, zkrvaveno a zmláceno, že je museli v selských, rychle sjednaných povozech do Prahy odvézt".

Související

• Matička