Přeskočit na obsah

Egon Hostovský

Z Wikicitátů
Egon Hostovský

Egon Hostovský (23. dubna 1908, Hronov – 7. května 1973, Montclair, New Jersey, USA) byl český prozaický spisovatel, na jehož díle jsou patrné vlivy expresionismu, židovství a cestování. Je významný svými psychologickými romány.

Výroky

[editovat]
  • Ano, bylo mi asi čtrnáct let, když jsem poznal, že jsem rozpolcen rozpolceností světa. […] Strašný i krásný žal mě z toho přepadl. A umíněná láska a umíněná zášť. Nezáleží na tom, zda jsem si tenkrát rozuměl, jak na tom nezáleží dnes. Záleží a záleželo na tom, že jsem se rozhodl hledat ve světě lidi, jež jsem poznal v království dětství, a odvracet se od těch, kdož se pro zchladlé srdce sami odvracejí od dětí malých i těch velkých. Myslím, že toho dne se ze mne stal spisovatel.[1]
  • Jednou přišel ve zvlášť depresivní náladě. „Slyšel jsi, co se o mně povídá? Že píšu jako Kafka! Upřel na mne bolestivě uděšený pohled. „Já ho neznám! Já ho nikdy nečet! Jak to můžou tvrdit?“[2]
    — k Jiřímu Muchovi v Paříži v roce 1939
  • „Chci jen říci pouze určitá fakta o svých českých literárních láskách. K nim patří především Julius Zeyer, a věřte tomu nebo ne, zejména Jan Maria Plojhar pro hrdinův vztah k domovině. A pak záležitost dvou literárních kmotrů z Vodňan, které asi miloval, ale kterým se nemohl přece obdivovat. A nakonec ty stálé úniky z domova do ciziny, jeho přátelství s dánským klasikem J. P. Jacobsenem (poznali se v Itálii), jeho dopisy, neznámé v Čechách, ale už brzy publikované v Itálii, o italské krajině a národu. Ze současníků to nebyl Olbracht. Daleko víc Jan Weiss. Myslím, že jsme se navzájem ovlivňovali. Stylisticky a metafyzicky Jan Čep a z jiných klasiků úplně zapomenutý (v mé době) Josef Uher.“[3]
    V dopise z roku 1966
  • „Žil jsem v Norsku a svět se mi zase začal jevit růžovější. Měl jsem literární úspěchy a lidé se ke mně chovali báječně. Jako k Čechoslovákovi a jako ke kamarádovy, který se octl v trablu – i když si ho, podle mínění většiny, zavinil sám. Pak jsem konečně dostal imigrační vízum a znovu jsem se vrátil do USA… Nejmoudřejší mi připadalo zakotvit, nepovažovat současnou situaci za další provizorium, ale přijmout USA jako novou vlast a pokusit se být přijat… Byl to přece jen domov, země, jejímž občanem jsem se stal, měl jsem americkou ženu, dvě zde narozené děti.“[4]
  • „Žít v USA, Anglii nebo ve Švédsku jako spisovatel a psát znovu a znovu o osudech cizinců znamená ztratit zájem domácích čtenářů, kteří nenalézají ve vašich knížkách nic, co se jich osobně dotýká.“[4]
  • „Popíši vám kraj, kde teď žiji. Tohle je bláznivá země a její podnebí Pán Bůh stvořil pro indiány, nikoli pro lidi z Hronova.“[5]
    Ke svému novému bydlišti v New Jersey
  • „Má neamerická tragédie v Americe začíná tím, že mohu psát jen o prostředí, v kterém žiji. Ve svých knihách o Americe jsem tedy psal nejvíce o emigrantech. Ale i to málo z líčení výhradně amerického života v románech jako Sedmkrát v hlavní úloze, Půlnoční pacient aj. šla děsivě na nervy vlastníkům pravého a přímého pohledu na zdejší život. Proč? Povím to krátce: protože většina Američanů, nejen kritiků, nesnáší pohled na sebe z nového úhlu.“[5]
  • „Sám jsem se ptával, odkud se v mích prvních knížkách vzaly židovské motivy. Moje rodina byla přece zcela asimilována a k židovskému celku příslušela celkem vzato spíš z tradice a setrvačnosti. Nikdy v dětství, ani později jsme neslyšel protižidovskou nadávku a nesetkal jsem se s žádnou formou antisemitismu.l A přece se mi už asi od sedmnácti let zdálo, že se (a také moji příbuzní) přece jen čímsi liším od svých přátel a známých. Každý jsme nějak jiný, říkal jsem si, kdybychom byli všichni stejní, bylo by to na světě k zbláznění. Ta má odlišnost měla zvláštní znak: nostalgii, jež neměla obsah. Toužil jsme po čemsi, co jsem nedovedl pojmenovat. Často jsem býval smutný, deprimovaný a nevěděl jsme proč…“[6]
  • „Vybranými a zkomolenými citáty dal úplně jiný smysl té knížce a ještě mě sepsul mravně: prý bych mohl napsat objektivní knihu o USA, kdybych se prý… nebál.“[7]
    V reakci na kritiku Kamila Bednáře jeho Dobročinného večírku
  • „Jsem vypravěč, nic víc nic méně. Ani filozof, ani sociolog. Já napořád ve svých posledních knihách mluvím k podobným postavám a postavičkám, jaké vystupují na Dobročinném večírku. A jak nim mluvím? Inu tak, že jim vypravuji příběhy, příběhy jejich, své vlastní, napolo smyšlené a napolo pravdivé. Já nemohu a nechci řešit problémy jako kněz, jako kritik, jako lékař. Nekáži, nepropaguji, nedávám recepty. Jen vypravuji. A není-li v něm vyprávění aspoň zárodek, aspoň náznak, aspoň světélko nových nadějí, jsem špatný vypravěč.“[8]

Ve výrocích

[editovat]
  • „Mé první setkání s Egonem Hostovským má cosi z příchuti jeho vlastních knih. Ze složité příchuti šibeničního humoru, melodramatické atmosféry a beznaděje.“[9]
    Přítel Graham Greene

Reference

[editovat]
  1. V dodatku Miloše Pohorského k Dobročinnému večírku ISBN 80-7023-046-0, str. 156
  2. V dodatku Miloše Pohorského k Dobročinnému večírku ISBN 80-7023-046-0, str. 157–158
  3. V dodatku Miloše Pohorského k Dobročinnému večírku ISBN 80-7023-046-0, str. 159–160
  4. 4,0 4,1 Miloše Pohorského k Dobročinnému večírku ISBN 80-7023-046-0, str. 164
  5. 5,0 5,1 165
  6. 168
  7. 169
  8. 170
  9. 166

Externí odkazy

[editovat]