Fernanda si přivezla krásný kalendáříček se zlatými klíčky, ve kterém jí její duchovní pastýřka fialovým inkoustem označila dny pohlavní zdrženlivosti. Po odečtení velikonočního týdne, nedělí, církevních svátků, prvních pátků v měsíci, dnů v ústraní, půstů a každoměsíčních zábran scvrkl se její rok na dvaačtyřicet dní, roztroušených ve změti fialových křížků.[2] — Gabriel García Márquez, Sto roků samoty