Ladislav Fuks

Z Wikicitátů
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání


Ladislav Fuks (24. září 1923, Praha – 19. srpna 1994, Praha) byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Mezi jeho nejznámější díla patří Pan Theodor Mudstock (1963) o životě židovského úředníčka za války, horor Spalovač mrtvol (1967) a psychologický román Příběh kriminálního rady (1971).


Pan Theodor Mundstock[editovat]

Ano, na tomto kabátě chybí hvězda! A jak by také nechyběla, když ho měl naposled před deseti léty? Tenkrát se přece na kabátech nenosily. Tenkrát byla jiná móda!

Oč lepší být keřem než nějakým panem Mundstockem, který teď právě kolem nich spěchá?

Ovšem to bylo na peróně tenkrát, za normálních lidí, když si kupoval vodu a jel na dovolenou. Tohle je však na peróně teď, za šílenců, a pan Vorjahen nejede na dovolenou ani nekupuje vodu.

Myši Natálie Mooshabrové[editovat]

„Chtěl jen v zimě střílet vrány, to je přece škodná. Ale stejně žádnou netrefil, koukněte, co jich tu na tom hřbitově je...“ paní Eichenkranzová ukázala kolem sebe na nekonečné řady pomníků a stromů, kde v té chvíli právě nebyla jediná vrána, „vránu netrefil nikdy ani jednu. Vždyť by se ani nestrefil. Nikdy se vrány ani netknul."

„Víte tedy, paní, kdo to byl Claparéde?“ - „Klapa?“ řekla paní Mooshabrová udiveně. „Claparéde,“ kývl lékárník, „nebo Pestalozzi. Nebo Rousseau nebo Komenský.“ - „Asi nějaký básníci,“ řekla paní Mooshabrová a lékárník zamžikal a kývl. - „Ano, básníci,“ kývl, „básníci. Protože věřili, že se dá člověk převychovat. Ale to se, paní, nedá, to byl právě ten jejich omyl.“

Variace pro temnou strunu[editovat]

To dole sluje filtr a dá se to vodšroubovat.

Mí černovlasí bratři[editovat]

Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda.

Když jsem přišel v půl sedmé domů, byt byl tichý a prázdný jako zamčený kostel. Jen z kuchyně se ozýval třískot, takže vlastně vůbec ticho nebylo, ale veliký hluk.

Obraz Martina Blaskowitze[editovat]

Před dávnými časy, bylo mu dvanáct let, býval Klingsorem s deseti životy. Chlapci si hráli na lupiče a každý lupič měl deset životů, z nichž pokaždé jeden ztratil, když se ho pronásledovatel dotkl rukou nebo oštěpem. S šesti, s třemi, s jedním jediným životem jsi ještě vyvázl a unikl. Teprve s desátým bylo ztraceno vše.

Vévodkyně a kuchařka[editovat]

„Sofie, žijeme pár let, ale mrtvi jsme celé miliardy, vlastně věčně. Člověk je vlastně věčně mrtev.“

(První věta poslední kapitoly:) Někdo mohl pociťovat pokračování večera jako prodlužování knížky, která místo kapitoly poslední se vadností autora ještě dále táhne, ale takových uvážlivých bylo snad málo, neboť nebyli literáty.

Cesta do zaslíbené země[editovat]

Jestliže se vdova opět vdá, chválí prvního muže.

Spalovač mrtvol[editovat]

"Dáš si věneček nebo rakvičku?"

"Jaká je to pravda, že chud umírá, kdo nepoznal krásu hudby." ´

Externí odkazy[editovat]