Moše Dajan

Z Wikicitátů
Přejít na: navigace, hledání
Moše Dajan

Moše Dajan (20. května 1915, Deganja Alef – 16. října 1981, Tel Aviv) byl slavný izraelský generál a politik.


  • Cítil jsem v kostech vítězství judaismu, který po dva tisíce let exilu z Izraelské země snášel perzekuci, španělskou inkvizici, pogromy, protižidovské dekrety, omezování i masové vraždění nacisty v naší vlastní generaci, a dosáhl naplnění své staleté touhy − návratu na svobodný a nezávislý Sion. Byli jsme toho večera šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná všem národům, jejichž představitelé hlasovali pro rezoluci. Slyšeli jsme jak pronášejí to magické slovo „yes,“ když jsme poslouchali jejich hlasy na rádiových vlnách ze vzdálenosti tisíců kilometrů. Tančili jsme − ale věděli jsme, že před námi leží bitevní pole.[1]
    (ve svých pamětech popisuje jak se cítil, když se dozvěděl o schválení plánu OSN na rozdělení Palestiny)
  • Židovský stát vznikl v zásadě na účet Arabů. Je to proces přeměny arabského území na území židovské. Palestina už neexistuje. Konec. Měl bych říct, že je mi to líto, ale líto mi to není.[2]
  • Neodsuzujme dnes jeho vrahy. Co víme o bezuzdné nenávisti, kterou k nám pociťují? Osm let žijí v uprchlických táborech v Gaze a přímo před očima mají, jak měníme půdu a vesnice, kde žili oni a jejich předkové, ve svou vlastní zemi. Měli bychom požadovat odplatu za Ro'iovu krev ne na Arabech z Gazy, ale na sobě samých, za to, že zavíráme oči nad svým krutým osudem a nad úlohou naší generace. Jsme sice generací osadníků, ale bez bojové přilby a hlavně pušky nebudeme schopni vysadit strom, ani postavit dům.
    Nebojme se pohledět na zášť, provázející a stravující život stovek tisíců Arabů, kteří sedí všude kolem nás a čekají na chvíli, kdy budou moci vztáhnout ruku po naší krvi. Neodvracejme zrak, protože to by oslabilo naši ruku. Takový je osud naší generace. Máme jedinou volbu: být připraveni se zbraní v ruce, silní a rozhodní, jinak nám meč vyklouzne z ruky a naše životy budou vážně ohroženy.[3][4]
    (během smutečního projevu na pohřbu 21letého Ro'ie Roitberga zabitého arabskými teroristy, duben či srpen 1965)
  • Vrátili jsme se na naše posvátná místa, abychom je už nikdy neopustili.[5]
    (poté, co Izrael dobyl východní Jeruzalém během šestidenní války v roce 1967)
  • Jsme schopni udělat z 200 000 palestinských uprchlíků v Gaze plnohodnotné občany. Musíme založit židovské osady v pásmu Gazy, změnit duny v úrodnou půdu, integrovat uprchlíky do našeho hospodářství, dát jim práci, zdravotní služby a vzdělání a udělit izraelské občanství tomu, kdo o ně bude mít zájem.[6]
    (v rozhovoru pro deník The Jerusalem Post z 7. ledna 1971)
  • Jsem přesvědčen, že Izrael by měl zůstat na Západním břehu navždy, navždy, navždy a navždy, protože je to Judea a Samarie. Toto je naše vlast.[7]
    (v rozhovoru pro BBC z 14. května 1973)

Reference[editovat]

  1. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. Dále jen: Izrael: Dějiny. ISBN 80-7257-740-9. S. 162.  
  2. KAPELIOUK, Amnon. Arafat. [s.l.] : Levné knihy. ISBN 978-80-7309-618-2. S. 106.  
  3. BEN AMI, Šlomo. Válečné šrámy, mírové rány: izraelsko-arabská tragédie. Praha : Argo, 2010. 371 s. ISBN 978-80-257-0334-2. S. 82.  
  4. Izrael: Dějiny. S. 312
  5. NOVÁK, Martin. Rozdělit svaté město na tři díly? Nabídka je tady [online]. Aktuálně.cz, 2010-09-02, [cit. 2010-09-02]. Dostupné online.
  6. ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. Praha : Grada, 2011. 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. S. 135.  
  7. Izrael: Dějiny. s. 416

Externí odkazy[editovat]