Zdá se mi, že člověk, který prošel branou smrti a teď už vidí skutečnou velikost a dobrotu Boží – a v jejím světle si promítá zpětně celý svůj život, vidí každý svůj čin v těch nejširších a místně i časově nejvzdálenějších souvislostech po zákonu příčiny a následku a vidí tedy všechny své chyby se všemi jejich blízkými i vzdálenými důsledky – i chyby jiných, zrozené z těchto jeho chyb – ani se nemůže rázem oddat tváří v tvář Bohu věčnému blaženství. (...) Duši otevřenou tomuto poznání musí zachvátit nesmírná lítost, bolestná lítost, která pak trvá tak dlouho, dokud se na mapě zla budou stále ještě objevovat další a další důsledky našich zlých činů. A v tomto očistném ohni lítosti nad kdysi způsobeným a nadále působícím zlem vidím očistec. – Radovan Lukavský v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové[1]
Nepůjdou ovšem všichni do pekla, stejně jako nepůjdou všichni do nebe. Je tu ještě očistec, kde se očišťují slaboši a světáci, neboť ani nejlepší lidé nemohou doufat, že poběží hopky hopky do náručí Božího, když strávili celý život tlacháním o deštnících a o rýmě. – Bruce Marshall[2]
Jako vojáci, kteří ve válce jsou zajati a po dlouhá léta nuceni žít v cizině, touží po domově, tak i duše v očistci jsou mučeny touhou po nebi a po patření na Boha. – Franz Spirago[3]
Tak jako klasy na poli dozrávají v žáru letního slunce, tak i mnohá duše dozrává pro nebe teprve v žáru očistce. – Franz Spirago[4]
Encyklopedický článek Očistec ve Wikipedii