Pavel Vrba

Z Wikicitátů
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pavel Vrba

Pavel Vrba (16. dubna 1938 – 7. září 2011) byl český básník, publicista a textař písní populární hudby.


  • Šel jsem absolutně napříč scénou. Zpěváci se rodili a odcházeli, ale já jsem zůstával. De facto můžu říct, že tady neexistuje nikdo, kdo v české populární hudbě jakkoli zasvítil, že bych s ním někdy něco neudělal.[1]
  • Úspěch, i když vím, že není podstatný, mám rád, protože jak praví židovské moudro a pan dirigent Vlach: úspěch se neodmítá a bůh obchodu se nesmí urazit.“[2]
  • Absolutní spokojenosti jsem ještě nikdy nedosáhl, a to je asi dobře, protože takhle to člověka žene neustále dopředu.[2]
  • Myslím, že velikost přátelství některých lidí si uvědomíme, až když s námi nejsou. S každým takovým odchodem o něco víc osamíte. Vyhledat jde ponožky v šupleti, ale ne přátele.[2]
  • Řekl bych že jsem typický Beran. Beran totiž touží dobývat, ale ne vlastnit. Když dosáhne vítězství, neužívá si to, ale letí do dalšího boje.[2]
  • Zjistil jsem, že mám „chytré tělo“. Pokaždé si samo řekne, co žádá. Když jsem překouřený, třeba tři dny nesáhnu po cigaretě, piju jen čaj. Jindy mi zachutnají sladkosti, pak je nemusím mít měsíce. Jeden čas jsem necítil nutnost jíst maso. Karel Vlach mi prorokoval: „Oni umřou úplně zdravej!“[2]
  • Čím jsem starší, tím líp snáším samotu. Před lety, kdy jsem miloval krásné dámy a prokletí, míval jsem pocit, že psaní mi tohle všechno ubírá, že jsem u něj zbytečně dlouho, zatímco venku se třeba dějí věci, u kterých bych měl být. To už mě dnes nebere a samotu si vychutnávám. Rád si přemýšlím a sám se sebou se zatím snesu.[2]
  • Rád prohrávám, ale ještě radši vyhrávám.[2]
  • Plynoucí čas vnímám. Člověk se s léty mění a jen nerad se vzdává toho, co dříve mohl. Pokud je smířen se svým svědomím, nemusí se ho bát.[2]
  • Jsem odjakživa politický člověk. Přesto bych politikem být nemohl. Ani za starých ani za nových pořádků. Nejsem totiž stvořen k tomu, abych musel hodiny a hodiny sedět na jakékoli schůzi.[2]
  • Děsí mě, že se veškeré hodnoty začínají měřit objemem peněz.[2]
  • Za štěstí považuju jednak to, že jsem mohl celý život dělat, co mne baví a těší, že se mi záliba stala i profesí. A pak, že jsem v třiašedesáti dostal druhou šanci – myslím tím to, že mě lékaři zachránili v mezní situaci, kdy jsem stál už jednou nohou za hranicí života.[2]
  • Jsou věci, o kterých bezpečně vím, že je dělat nebudu, v tom asi je ten můj klid. Člověk už může nad sebou cítit jakousi klenbu, vědět, kde je, a neškubat sebou jako osmnáctiletý.[2]
  • Každá sranda něco stojí. A čím víc to člověk chápe a dává do souvislostí a všechno je mu už jasný, o to větší je jeho osamělost. Tomu já říkám poučený smutek.[2]
  • Jsou momenty v životě, kdy si s potěšením uvědomíš, jak jsi rád, že všechno bylo tak, jak bylo.[2]
  • Alkohol mi víc dal než vzal, pro mě to byl každopádně rentabilní podnik. Uvádí mě do prostředí, kde se něco děje, něco jiného vidím a něco jiného si myslím. Mění psychiku, působí dobře na abstrakci a dokonce v prvních momentech dává dohromady krásné formulace.“[2]
  • …Víno je ladění do duševního smokingu, pivo je do džínsů a kecek, ale ne že by při něm nešlo přemýšlet. No a ty panáky, to už je takový katalyzátor, kterým chceme urychlit děj...[2]
  • Bohémství je stav duše, dost často nesnesitelný. Mé pověstné bohémství musí být záležitost genetická, protože bohémství nejde dlouho předstírat, je totiž nepohodlné jako gotická židle.[2]
  • Potvrdil jsem si, že nemám náturu na to, abych se za každou cenu hlídal, žil jenom zdravě, nedělal, co mám rád, změnil tak zásadně kvalitu své existence. To bych si rozmyslel, protože tak by mě život asi nebavil.“[2]
  • V hospodách se získávají informace o životě, zatímco chytrý věci se dají načíst v Univerzitní knihovně.[2]
  • Já díky tomu běhu života umím komunikovat s lidmi nejrůznějších sort, takže třeba můžu vypravovat básničky uhlířům a nezabijou mě.“[2]
  • Dostat dar Umění a Lásky stojí za jakoukoliv oběť.[2]
  • Bez ženskejch to nemá cenu.[2]
  • Chyby a Ženy miluji a opakuji je... Protože až jim přestanu stát za to, abych byl předmětem jejich volby, nebude to už Život, ale existence vymačkané tuby od zubní pasty.[2]
  • Praha je jedno velké divadlo, kde se každý, kdo do ní vstoupí, anebo se jí jen dotkne, stává zároveň spoluautorem, hercem i divákem jednoho mnohovrstevnatého a nikdy nekončícího dramatu.[2]
  • Praha je také obraz malovaný románským, gotickým, renesančním, barokním i kubistickým malířem na jedno monumentální plátno zároveň.[2]
  • Praha je i báseň vnímaná očima, srdcem a podrážkami stále se vracejících a okouzlených chodců.“[2]
  • Mosty jsou spony do vlasů z bezedné šperkovnice Prahy, kterými Čas - dárce, bez ohledu na cenu a rád, ozdobil vlasový ohon Vltavy.[2]
  • Pařížská ulice v Praze - secesní zázrak, který se v nedávných letech málem pomátl z dilematu, jestli je památkou, nebo není…[2]
  • Dřív sousedé v hospodě, když někoho ‚brali‘, říkávali, tenhleten má slovo. U takového člověka hledali odpovědi na své otázky. A proto já vlastně píšu, abych ‚tenhleten‘ byl.“[2]
  • Pochopil jsem, že delší projekty potřebují letní čas, kdy je rozkmitanost mého světa přece jen menší...[2]
  • Píšu o tom, co do mě naprší a co do mě nasvítí. Vždycky je o čem psát. Kromě talentu lehce spojovat slova, jde o talent pohledu na svět, kolik toho člověk vidí a cítí.[2]
  • Často se mluví o inspiraci, ale já za ta léta stále nevím, co to je. Snad lepší nebo horší vlnění v ovzduší, lepší nebo horší soustředění...[2]
  • Já píšu vlastně takové nekonečné příběhy. Pouštím z uzdy svou intuici. Pro mě je psaní objevování věcí a vztahů a domnívám se, že to může zajímat i jiné lidi.[2]
  • Nemám rád popis a takové ty polopatické příběhy. Spíš zkratky, vnitřní obrazy a druhé až třetí plány. Prostě mi jde o to, zachytit slovem, co se jinak nezachytí. Něco, co visí ve vzduchu, ty to cítíš a dovedeš to slovy uvést do chodu, takže si to ještě někdo jiný uvědomí.“[2]
  • Ten, kdo píše, vlastně neodpočívá, i když zdánlivě nic nedělá, vnímá a přemýšlí. Já tomu říkám, že se rozepisuji...[2]
  • Člověk nemá s pánem bohem smlouvu, že zatelefonuje, když povinnost zavelí. Když usedám před prázdný papír, je to vždycky dobrodružství, provázené mírným chvěním. Něco vznikne velmi snadno, něco obtížněji. Na výsledku to většinou není poznat, což je správné.[2]
  • Rock, to byla volba srdce a moje štěstí. Rock si mě vybral a já jeho. Měl jsem rád tu avantgardní hudbu, která útočí a klade otázky. Rocková muzika se ptá, informuje, někdy dává i odpověď.[2]
  • Rock je zápisníkem své doby, dne, ukazuje svět jaký je, se vším dobrým i horším. Rock - to je vlastně názor a víra.[2]
  • Řekl bych, že poznání činí člověka svobodnějším, ale i smutnějším. Jenže je to dobrý smutek.[2]
  • Psaní je nejosamělejší povolání, a čím jsem starší, tím líp to snáším.[2]
  • Myšlení člověka je komplikované, a když už jsou všichni počítačoví a leasují a faxují, musí tu být někdo, kdo se kvůli veršům třeba zavraždí. Jako Jesenin. Na tom to stojí.[2]
  • I když podvádím jen zřídka, dopustil jsem jednoho „grandiózního podvodu“. Zneužil jsem totiž šoubyznys jako nenápadného sluhu poezie, která by se takovému množství k posluchačům, čtenářům a natož k nečtenářům nikdy nedostala. Nestydím se.[2]
  • Má-li člověk uspět, musí být „Něčím“ vržen na pravé místo, ve správný čas a na něm závisí „jen“ to, je-li dobře připravený. Po určitém rozjímání, tušení souvislosti a zdánlivých náhod bych řekl, že souřadnice života každého z nás jsou určené. Procházíme stálými zkouškami, které nás buď posunou vpřed anebo zastaví. To si ovšem neuvědomujete vy, ale něco ve vás.[2]
  • Předpokladem vzdělanosti je touha porozumět základním lidským věcem, analyzovat je a dávat do jiných, nových souvislostí.[2]
  • Cestu ke vzdělanosti provází touha učit se a ne být vyučen. Je to krásný, riskantní a nekonečný proces.[2]
  • Láska předčí svou barevností paletu impresionistů. A často se slovo láska používá lehkovážně a jindy je vystavena takovému přetížení, že umírá. Nejlepší je slovo láska v textech písní. Nikdy se neošoupe a přitom krásně zní. Někdy i opravdově.[2]
  • Odmítám tvrzení, že v hlučném big beatu nezáleží posluchači na obsahu písně a na jejím případném poselství! Proto mě dodnes zlobí třeba to, jak mnozí zpěváci špatně vyslovují, jak mnohým členům kapel záleží při natáčení spíš na ostrém zvuku kytary než na srozumitelnosti textu... Vždyť přece v rocku, který je velmi aktuálním uměním, dodává jedno druhému další rozměr![2]

Reference[editovat]

  1. Jana Záhorková: Zemřel textař Pavel Vrba, jehož slova zpívají všechny české hvězdy, iDnes.cz 7. 9. 2011
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 2,16 2,17 2,18 2,19 2,20 2,21 2,22 2,23 2,24 2,25 2,26 2,27 2,28 2,29 2,30 2,31 2,32 2,33 2,34 2,35 2,36 2,37 2,38 2,39 2,40 2,41 2,42 2,43 2,44 2,45 2,46 Vrbová, Marie, Černá, Jana a Sluková-Marková, Věra. Pavel Vrba: básník na pěti linkách. Vyd. 1. [Praha]: Slovart, 2014. 326 s. .

Externí odkazy[editovat]