Marcel Proust

Z Wikicitátů
Přejít na: navigace, hledání
Marcel Proust

Marcel Proust (10. července 1871, Auteuil, Francie - 18. listopadu 1922, Paříž, Francie) byl francouzský spisovatel a překladatel.


  • Není chudý ten, kdo má málo, ale ten, kdo více žádá.
  • Kritik musí všechno znát a zbytek si domyslet.
  • Svět se nám jeví jako pravdivý a přitom je každého jiný.
  • Skoro se zdá, že příroda sesílá na lidi jenom krátké nemoci, ale lékařství si osvojilo umění je prodlužovat.
  • Člověk je to, co je mu podobné. Obvykle nenávidí, a vlastní vady viditelné zvenčí ho pobuřují.
  • Člověk rád pohrdá cílem, kterého buďto nedosáhl nebo kterého dosáhl definitivně.
  • Není-li kniha zrcadlem mocné individuality, je aspoň ještě zrcadlem zajímavých chyb ducha.
  • Naše touhy se stále křižují a v životním zmatku se zřídka stává, aby se štěstí sneslo na touhu, která si je žádala.
  • Říše hvězd je našemu poznání méně přístupná než skutečné činy lidských bytostí.
  • Odvaha mít vlastní názor vždy připadá tomu, proti komu se projevuje, jako vypočítavost a zbabělost.
  • Čekáme-li, trpíme nepřítomností toho, po němž toužíme tak velice, že nemůžeme snésti přítomnost někoho jiného.
  • Doktor, který neříká příliš mnoho hloupostí, je napolo vyléčený pacient, právě tak jako kritik je básník, který přestal psát verše, a policajt je lupič, který pověsil řemeslo na hřebík.[1]
  • Přičiňujeme se bez ustání, abychom dali svému životu patřičnou podobu, ale kopírujeme přitom proti své vůli, jako nějakou kresbu, rysy té osoby, kterou jsme, a ne té, kterou by nám bylo příjemné být.
  • Katedrály je třeba ctít jen potud, dokud jejich uchování nevyžaduje, abychom se kvůli nim zřekli pravd, které jimi mají být vštěpovány.[2]

O ženách[editovat]

  • Krásné ženy ponechme mužům bez fantasie.
  • Žena, která nás opustila, není už táž, která u nás byla.
  • Žena, kterou milujeme, jen zřídkakdy uspokojí naše potřeby, a proto ji podvádíme se ženou, kterou nemilujeme.
  • Ženy dávají přednost mužům, kteří si je berou, aniž jim rozumějí, před muži, kteří jim rozumějí, ale neberou si je.
  • Není třeba, aby se nám do té doby líbila víc či aspoň tak jako jiné. Je však třeba, aby naše záliba v ní se stala exkluzivní.

O lásce[editovat]

  • Člověk miluje jen to, co úplně nevlastní.
  • Láska je subjektivní. Milujeme nikoli skutečné bytosti, nýbrž bytosti, které si vytváříme.
  • Lidé, kteří nejsou zamilovaní, nemohou pochopit, jak inteligentní muž může trpět kvůli obyčejné ženské. Je to jako divit se, že někdo nemůže dostat choleru kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako je obyčejný bacil.
  • Pro zrození lásky je třeba, aby nebyla na překážku ošklivost. Milenec však brzy dospívá k tomu, že shledává svou milenku krásnou právě v té podobě, jakou má, aniž si myslí na pravou krásu.
  • Třebaže každý lživě hovořívá o tom, jak sladké je být milován a jak je tato sladkost člověku osudem napořád odpírána, je nicméně bezpochyby obecným zákonem, že bytost, kterou nemilujeme a která miluje nás, nám připadá nesnesitelná.
  • K tomu, abychom objevili, že jsme zamilováni, možná i k tomu, abychom se zamilovanými stali, bývá velice často zapotřebí, aby nadešel den rozluky.[2]

O štěstí[editovat]

  • Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.
  • Máme být vděčni těm, kdo nám darují štěstí. Jsou to obdivuhodní zahradníci, díky nimž naše duše vzkvétají.

O umění[editovat]

  • Všechno, co známe velkého, máme od nervózních lidí. To oni a ne jiní se stali zakladateli náboženství a vytvořili veledíla.(...) Vychutnáváme hudbu, krásné obrazy, tisícero jemných požitků, ale nevidíme kolik bezesných nocí stály ty, kteří je vymysleli, co pláče, záchvatů křečovitého smíchu, kopřivek, astmat, epilepsií a úzkosti ze smrti je předcházelo.[2]

Reference[editovat]

  1. Kalendář VZP 2003
  2. 2,0 2,1 2,2 PROUST, Marcel. Myšlenky. Olomouc : Votobia, 1996. ISBN 80-7198-094-3.  

Externí odkazy[editovat]