Jak jsem hovořila o těch lidech, kteří tam jsou vyřezaní, tak je velmi pěkné, že se dnešní rodiny hlásí k těm řemeslníkům, kteří tam existují. Chodí se na ně dívat a nejpěknější je, když zjistíme, že se hlásí tři rody k jednomu ševcovi, který v tom betlému je. A my jsme rádi, protože to je takový odraz toho, jak obyvatelé města mají hezký vztah k této památce.[1] — Zita Zemanová (ředitelka Třebechovického muzea betlémů)
Chtěl bych, aby kniha přicházela k lidem nikoli jako profesor se vztyčeným ukazováčkem, nýbrž jako pěkná milenka. A jako s milenkou je rozkoš největší, když má dívča prádlo sněhobílé a čerstvým vzduchem vonící, je třeba, aby také kniha, kterou milujeme a jako oko v hlavě střežíme, měla krásný zevnějšek, dýšící poctivostí a vkusem řemeslníka-umělce.[3] — Stanislav Kostka Neumann, S městem za zády: předválečná idyla
↑NEUMANN, Stanislav Kostka. S městem za zády: předválečná idyla [online]. Městská knihovna v Praze, 2018, [cit. 2019-08-18]. Článek „Místo dopisu“, s. 86. Dostupné online.
