Alois Jirásek

Z Wikicitátů
Přejít na: navigace, hledání
Alois Jirásek

Alois Jirásek (23. srpna 1851, Hronov – 12. března 1930, Praha) byl český prozaik a dramatik, autor řady historických románů a představitel realismu.


  • Kdo honí štěstí, sám je štván.
  • Kdo chytá štěstí, je sám chycen.
  • O historickém románu dalo by se mnoho povídati a disputovati. /.../ Než tolik myslím, pokud historický román vyhoví modernímu pokroku ve vědách a umění, pokud především bude šetřiti plné pravdy a pravdivosti, ovšem na umění nezapomínaje, potud bude vždycky oprávněn a udrží se přese všechny útoky, tak jako že pravá historická malba nedá se zapuditi a zničiti třeba sebe věrnějším malováním všední a sprosté přítomnosti. A pak /.../ nám jmenovitě je nezbytně třeba živého připomínání naší minulosti. To nás sílí, osvěžuje, vzpružuje. Litujeme sice, že tu tam se někdo při tom nudí; ale sta srdcí se při tom zahřeje a rozehřeje. — /.../ Je pravda, najdeme mnoho tendence – /.../ Ale nejen u nás, jinde také. A také pravda, že jí začasté umění trpí. Ale jsme v zápase, a bojujeme o život. A život národa nade všecko. Pro něj musí všecko zápasit, i umění.[1]
  • Snažil jsem se oživit naši minulost, přiblížit k jasnějšímu názoru a porozumění. Nečinil jsem tak jako snílek, který má oči jen do minulosti obráceny a nedbá těžkého zápasu svého národa v době nynější. Právě proto, že jsem s celou duší prožíval ten boj, cítil jsem, že také třeba pohlédnout do naší minulosti, neboť dnešku plně nerozumí, kdo nezná včerejšku.[2]
  • To budiž nás všech přirozeností, abychom v protivenstvích strachem neschli, alebrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí, abychom chyby své poznali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a námi o zem udeřili, abychom byli jako skály.[3]
  • Konal jsem, čeho láska k národu žádala. To není zásluha, to je povinnost. A měl jsem radostnou, nejvzácnější odměnu, že dočkal jsem se naší samostatnosti.[4]
  • ...je povinností každého, kdo může, povznášet bližního z horšího k lepšímu, z nízkého k vyššímu...[5]

O něm[editovat]

  • Jirásek měl smysl pro story.[6]
Jan Werich
  • Jirásek, tak milovaný generacemi nacionálně sentimentálních předků, je dnes směšný a na jeho směšnosti nic neubírá, spíše přidává jeho povyšování na praotce české literatury.[7]
Ladislav Mňačko, spisovatel
  • Jiráskovo dílo patří ke kulturnímu dědictví českého národa. Ve své době se Jirásek velmi zasloužil o dovršení národního probuzení a svým životem může ještě dnes sloužit za vzor mnohým českým i slovenským spisovatelům.[8]
Václav Kaplický, spisovatel
  • Našim dospělým byl Jirásek tak národním spisovatelem, že číst ho, mít v knihovně několik svazků nebo celou řadu jeho knih, vázaných do popelavého plátna s Alšovou iniciálou a úvodní kresbou, bylo totéž jako ... přiznání k českému vlastenectví.[9]
František Langer, spisovatel
  • Mne zvláště těší, že v četných projevech lásky k Vaší osobě zároveň jest vyjádřena láska našeho lidu k dobré české knize. Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě...[10]
Tomáš Garrigue Masaryk v dopise Jiráskovi
  • V těžkých dobách našeho boje za práva našeho národa ve starém Rakousku, kdy všechno záviselo od pevnosti a neústupnosti našeho lidu, jediné naší spolehlivé opory, byl Jirásek se svými historickými spisy neocenitelným pomocníkem české politiky. V duších našeho lidu dovedl vyvolati jasný obraz naší velikosti a slávy...[11]
Karel Kramář
  • A to dnes jisto: Jirásek stojí uprostřed svého lidu, jím milován a vášnivě čten a uznáván pro nádherné kresby jeho včerejška a danou nadějí k lepšímu zítřku. Uprostřed něho stojí, ruku na jeho tepně, aby vypověděl vše, co vypovědět lze.[12]
Albert Pražák
  • To bylo za mého pobytu v legiích. /.../ Jiráskovy knihy byly nejhledanější četbou. /.../ ...jeho psohlavci se svým ovčákem a praporem se stali skoro emblémem této zahraniční armády. /.../ Jeho jméno, citáty z jeho knih, připomínky jeho dějinných motivů se ozývaly při každé příležitosti, v projevech, v novinových článcích, ba i ve vojenských rozkazech, takže Jirásek jako by svým dílem a významem byl jedním z duchovních patronů této naší zahraniční armády.[13]
František Langer, spisovatel, vzpomíná na legie v Rusku
  • Jeho historický román se stal novou biblí národa. Historik kongeniálního ducha s Františkem Palackým a Arnoštem Denisem mistrovským štětcem beletristy dal nám nesmrtelné obrazy ze života staletí našeho národa. /.../ Nikdy národ náš mu nezapomene, co svými knihami vykonal pro duchovní uvědomění a mravní organizaci celých generací národa.[14]
František Soukup
  • Hledejte v naukové literatuře české vylíčení toho, jak vypadal za které doby český voják, z čeho žil, jaké bylo jeho postavení společenské a p. Nemáme ho. Ze spisů Jiráskových dalo by se dobře sestrojiti. Jirásek dává nad to více: nahlédnouti v jeho duši. Jirásek je bedlivý kulturní historik; on nepřevádí ve svá díla jen to, co jiní našli cestou vědeckou, on dovede i samostatně bádati.[15]
Jan Jakubec, literární historik
  • I my, kdož jsme za těžkých dob světové války zůstali doma, i ti, kdož v cizině a po celém světě hledali pomoc národu znova mučenému a na konec nesli slávu českého jména svými činy a na svých praporech celým světem – my všichni jsme byli silni a důvěřiví dílem Jiráskovým a četli v něm jako by v národní bibli, v národním evangeliu. Dovídali jsme se tam o velikých dějích husitských i o těžkém temnu, jež zalehlo českou zemi před dvěma stoletími, o novém probuzení a probuzení národního ducha českého, a toho všeho dovídali jsme se proto, abychom nedokončené dílo předků svých mohli dokončit a dovršit.[16]
Jaroslav Kvapil, básník, dramatik, režisér
  • „Proti všem" značí dílo, v němž historie ovládnuta uměním slovesným, že bychom mu asi sotva v které literatuře našli příklad podobný. Nedostižné umění Jiráskovo líčiti masy a živý ruch jejich, bohatý život velkého celku proudí neustále románem v přerozličných podobách; psychologie jejich podává se tu přesvědčivě a umělecky.[17]
Jan Jakubec, literární historik
  • Nejsou to pouze a nejsou to především velikáni, mocní tohoto světa, o jejichž činech se rozepisuje. Alois Jirásek volal především neznámé a opomíjené, zapomínané stráže boje za svobodu a jeho ztracence. Hrdinou jeho epopejí nebyl jednotlivec, nýbrž národ. Národ, který bojuje, bloudí, chybuje, trpí, padá, ale který vstane z mrtvých. Nikdo, tak znělo jeho povzbuzení čtenářům, není dost malý, miluje-li. A nikdy není slabý, chce-li pracovat.[18]
Viktor Dyk
  • Jedno jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v »Temnu«; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší budoucnost národa...[19]
Arne Novák
  • Celý národ veřejně by se měl Vám poděkovat za dílo tak krásné, jak jest Vaše Temno. Jest to snad nejkrásnější dílo, které jste napsal.[20]
Max Švabinský v dopise Jiráskovi
  • Jak je to s tím tvůrcem „temna"? /.../ Jirásek toho věděl o době 17. a 18. století neskonale víc a rozuměl tomu neskonale hlouběji než zástupy oněch dnešních velebitelů tohoto období.[21]
Alexandr Stich, literární historik
  • Ze srovnání historických dokumentů s Jiráskovým románem Temno je patrné, že autor velmi pečlivě studoval archiválie, aby vytvořil realistický obraz doby, prostředí, lidí i událostí.[22]
Vladimír Koblížek, bohemista
  • Tvůrce „Temna" nemohl být katolíkem, ani formálně ne, a Jirásek opravdu vystoupil z katolické církve. Ale nevstoupil do československé neb protestantské církve. Zůstal bez vyznání, jistě s vědomím, že tak je husitství a z něho zejména starým Táborům daleko blíže, než v kterékoli novodobé protestantské církvi, neboť ne o víru a náboženství jde, ale o nový, lepší sociální řád, o nový život.[23]
Zdeněk Nejedlý
  • Alois Jirásek byl básníkem české síly a statečnosti, jíž tolik nacházel v naší minulosti a k níž pro přítomnost a budoucnost vychovával statisíce svých čtenářů; ale byl básníkem také české kultury. V jeho románech a hrách je zachycen celý český život ve všech formách a proměnách, v celé šíři a hloubce, ale vždy se stálým zřetelem k duchovní práci a duchovním výbojům; Jirásek, malíř válečných akci a vojenské slávy, je zároveň pěvcem umělecké krásy a kulturních snů, jeho dílo je apotheosou zušlechťující síly osvětové činnosti.[24]
Miloslav Hýsek, literární historik
  • ...sama osobnost Jiráska se asi stane součástí národního mýtu jako postava Dalimilova, Balbínova, Palackého, ale sotva umenší zálibu v jeho knihách a lásku k nim. Neboť ty náleží již dnes k základům tradičního češství jako prsť z Řípa, jako oblouky Karlova mostu, jako kameny v bráně Blaníka...[25]
Arne Novák
  • Jirásek žil v širokých kruzích čtenáře lidového jako beletristický popularizátor Palackého... /.../ Žil intenzivně, pokud národ byl zahleděn do minulosti /.../, pokud v ní hledal povzbuzení a příklady pro boj s Vídní, – přestává být čten dnes, kdy si národ klade zcela nové úkoly /.../, začíná žít myšlenkami a úkoly evropskými... /.../ Dlouholetým a velmi intenzivním kontaktem s širokou obcí čtenářskou vyžilo se dílo Jiráskovo úplně. /.../ Aby žilo ještě dále v budoucnosti, muselo by mít kvality ryze básnické a tvárné, kterých nemá.[26]
František Xaver Šalda
  • Včera četl jsem Raise a Jiráska. [...] Jirásek je nekonečně lepší, má to alespoň pohyb a duje v tom alespoň vítr, veliký vítr bouří a dějin; je v tom i pravda i jistá velikost...[27]
František Xaver Šalda
  • V tercii jsem přečetl kdeco od Jiráska, byly to krásné knížky. Nedal jsem na ně nikdy dopustit, ani dnes ne, kdy patří k modernosti a intelektuální kvalifikaci pohrdat Jiráskem. /.../ Myslím si dodnes, že v Jiráskovi je mnoho umění.[28]
Sergej Machonin
  • Jirásek je mistrem historické nálady. Ji zachycuje nejen dějem a celým duchem doby; tato nálada se mu bezděky rozlévá do postav a celého výrazu.[29]
Jan Jakubec, literární historik
  • Neznám čarovnější a češtější hru, než je "Lucerna". Každá věta v ní je jako lípa, keř nebo kvítek vyrostlý z české země, až po tu mateřídoušku. Je v ní tolik poezie, lidové moudrosti i humoru, tolik národní hrdosti, že se stala milovanou hrou našeho lidu.[30]
Zdeněk Štěpánek, herec

Reference[editovat]

  1. Tato slova vložil Jirásek do úst hrdinovi románu Janu Hodovalovi → JIRÁSEK, Alois. Na ostrově. V Praze: Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1888. 183 s. [Citovaný text je na str. 17.]
  2. Z řeči, kterou Jirásek pronesl 22. 8. 1911 v Hronově. Citováno dle → FRIČ, Jan. Život a dílo Aloisa Jiráska: k sedmdesátému výročí narozenin. V Praze: Gustav Voleský, 1921. 335 stran. [Citovaný text je na str. 59.]
  3. Těmito slovy uzavírá Jirásek román Skály → JIRÁSEK, Alois. Skály: několik výjevů z dějin samoty. 2. vyd. V Praze: Nakladatel J. Otto, 1900. 296 s. [Citovaný text je na str. 296.]
  4. Z dopisu Josefu Thomayerovi ze dne z 25. 6. 1926. Citováno dle → MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. III. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Citovaný text je na str. 129.]
  5. Tato slova vložil autor do úst faráři Havlovickému → JIRÁSEK, Alois. U nás: nová kronika. Kniha třetí, Osetek. Praha: SNKLHU, 1954. 528 s. [Citovaný text je na str. 503.]
  6. Jan Werich v anketě Muzea A. Jiráska, 1965. In: Sborník Společnosti Aloise Jiráska. [Sv.] 4.: vydaný u příležitosti 150. výročí narození A. Jiráska. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 2001. 159 s. ISBN 80-86117-70-7. [Citovaný text je na str. 151.]
  7. MŇAČKO, Ladislav v článku „Má konfese". In: Literární noviny, 1964, č. 16.
  8. Václav Kaplický v článku „Jirásek směšný?", Literární noviny, 1964, č. 19.
  9. LANGER, František. Byli a bylo: vzpomínky. Vyd. v tomto souboru 1. Praha: Akropolis, 2003. 348 s. [Citovaný text je na str. 252.]
  10. T. G. Masaryk v dopise k Jiráskovým 70. narozeninám. Citováno dle → MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. III. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Citovaný text je na str. 156.]
  11. Z projevu Karla Kramáře na panychidě za Aloise Jiráska u pomníku sv. Václava v Praze dne 15. 3. 1930. Citováno dle → Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí. Hronov: Družstvo pro postavení Jiráskova divadla, 1930. 78 s. [Citovaný text je na str. 10.]
  12. PRAŽÁK, Albert. Alois Jirásek. Lumír, ročník 31/1902–1903, č. 28, str. 338.
  13. LANGER, František. Byli a bylo: vzpomínky. Vyd. v tomto souboru 1. Praha: Akropolis, 2003. 348 s. [Citovaný text je na str. 253.]
  14. Z projevu Františka Soukupa, předsedy Senátu, na panychidě za Aloise Jiráska u pomníku sv. Václava v Praze dne 15. 3. 1930. Citováno dle → Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí. Hronov: Družstvo pro postavení Jiráskova divadla, 1930. 78 s. [Citovaný text je na str. 8.]
  15. JAKUBEC, Jan. Jiráskova belletrie historická. In: Lumír, ročník 34/1905–1906, číslo 2, str. 85.
  16. Z projevu Jaroslava Kvapila na pohřbu Aloise Jiráska. Citováno dle → Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí. Hronov: Družstvo pro postavení Jiráskova divadla, 1930. 78 s. [Citovaný text je na str. 21.]
  17. JAKUBEC, Jan. Jiráskova belletrie historická. In: Lumír, ročník 34/1905–1906, číslo 2, str. 81.
  18. Z projevu Viktora Dyka na pohřbu Aloise Jiráska. Citováno dle → Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí. Hronov: Družstvo pro postavení Jiráskova divadla, 1930. 78 s. [Citovaný text je na str. 66–67.]
  19. NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé: [dvě knihy studií a podobizen]. Praha: Novina, 1940. 371 s. [Článek „Jiráskovo »Temno«", který byl původně otištěn v časopise „Květy" v roce 1915, je přetištěn na str. 109–132; citovaný text je na str. 132.]
  20. Max Švabinský Aloisu Jiráskovi 14. 6. 1915. Citováno dle → MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 3. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1998. 245 s. ISBN 80-86117-12-X. [Citovaný text je na str. 118.]
  21. STICH Alexandr. Kopací míč Jirásek. In: Literární noviny, ročník VI, č. 13 ze dne 30. 3. 1995.
  22. KOBLÍŽEK, Vladimír. K některým stránkám Jiráskova románu Temno ve světle historických dokumentů. In: FETTERS, Aleš, ed. Alois Jirásek dnes: sborník přednášek z literárně vědního semináře konaného 24.-26. května 1996 v Hronově. Hronov: Občanské sdružení Kruh, 2000. 63 s.ISBN 80-238-6629-X. [Studie otištěna na str. 43–47; citovaný text je na str. 46.]
  23. NEJEDLÝ, Zdeněk. Doslovy k souboru spisů Aloise Jiráska "Odkaz národu". 1. vyd. Praha: SNPL, 1960. 247 s. [Citovaný text je na straně 79.]
  24. Z projevu prof. PhDr. Miloslava Hýska na pohřbu Aloise Jiráska. Citováno dle → Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí. Hronov: Družstvo pro postavení Jiráskova divadla, 1930. 78 s. [Citovaný text je na str. 68.]
  25. Arne Novák v nekrologu, Lidové noviny, 13. 3. 1930
  26. Z článku F. X. Šaldy „Zdeněk Nejedlý o Aloisovi Jiráskovi" z roku 1934. In: ŠALDA, F. X. Z období zápisníku. 2, Studie, medailóny a glosy z literatury české. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 755 s. [Citovaný text je na str. 202–203.]
  27. Z dopisu F. X. Šaldy Růženě Svobodové. In: ŠALDA, František Xaver et al. Tíživá samota: korespondence F.X. Šaldy a Růženy Svobodové. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1969. 354 s. [Citovaný text je uveden na str. 203.]
  28. MACHONIN, Sergej. Příběh se závorkami: (alternativy). 1. vyd., dotisk. Brno: Atlantis, 1995. 305 s., [40] s. obr. příl. ISBN 80-7108-106-X. [Citovaný text je na str. 73.]
  29. JAKUBEC, Jan. Jiráskova belletrie historická. In: Lumír, ročník 34/1905–1906, číslo 2, str. 88.
  30. ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. Herec: Vzpomínky nár. umělce Zdeňka Štěpánka. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1964. 312, [4] s. [Citovaný text je na str. 102.]

Externí odkazy[editovat]