Třicetiletá válka
Třicetiletá válka (1618–1648) byla ozbrojeným konfliktem v Evropě. Válka je známá především jako vrchol sporu mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou součástí války byl také tradiční boj o nadvládu v Evropě.
Ve výrocích
[editovat]Události
[editovat]- „A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou. Ano i oni, když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro svou vysokomyslnost a zpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a Boha prosíce, nohami o zemi zapírali a za milost žádali.“
Toto napsal Pavel Skála ze Zhoře k zlomovému okamžiku druhé pražské defenestrace z roku 1618, těsně před vyhozením místodržících. - „Ztratil jsem nejlepšího přítele, kterého jsem kdy měl. Měl jsem z něho vždy radost, často jsem na něho vzpomínal. Chtěl bych být tam, kde je on; přeji si aby jeho děti nezůstali bez pomoci.“[1]
Úryvek z kondolence Karla I. své sestře Alžbětě po smrti titulárního českého krále Fridricha Falckého v roce 1632.
Bitva na Bílé hoře
[editovat]
- „Našeho vojska nebylo na bojišti víc než 15 000 jízdy i pěchoty, na pět tisíc lidí – většinou proti výslovnému zákazu – bylo v Praze, a velmi mnoho jich také strávily nemoci a dlouhé pochody, od minulého léta a nynější podzimní nemoci v Rakousích.“
Vrchní velitel stavovské armády kníže Anhalt popisuje situaci české armády a zmiňuje onu pověstnou dezerci. Čísla nejsou úplně přesná, vzhledem k tomu, že kníže mírně armádu podhodnocoval a nezapočítával Uhry. - „O co my máme větší a lepší vojsko, o to má nepřítel pevnější opevnění.“
Pohled císařsko-ligistických důstojníků na bitvu. - „Zatím se však vraceli do bitva Valoni z prvního šiku, kteří přišli, přerušili pronásledování rozbitého nepřítele, jdouce na pomoc Němcům. Šíří se zpráva, že naši prohrávají. Mnozí sedají na koně. Také Buquoy, nehledě na své zranění, shromáždil kolem sebe asi 30 jezdců a vyjel, aby obnovil šik. Nařídil generálu dělostřelectva Maxmiliánovi z Lichtenštejna, aby se ujal velení a s dosud neporušenou tercií Neapolců ze druhého sledu se pustil do bitvy.“
Ze zápisů Buquoyova zpovědníka Jindřicha Fitzsimona o jedné z mála chvil, kdy se dařilo českým. - „Stáli na prostřední výšině bělohorské. Přesilou nepřátelskou ohroženi a na třech stranách obklíčeni opustili dosavadní své místo, a aby alespoň záda měli kryta, ustoupili do nížiny, kteráž podél zdi obory královské k Ruzyni se táhne. Verdugo, jehož jízda pronásledovala utíkající vojsko královské, udeřil první s jízdou plukovníka Löbela na poslední zbytek české armády. Moravané uvítali jej prudkou palbou. Verdugo seznav, že s jízdou samotnou na tak nepříležité poloze nedojde rychlého vítězství, poslal pro pěchotu. Maxmilián z Lichtenšteina vypravil na pomoc Neapolitány, kteříž s hroznou zuřivostí útok učinili. Strašné nastalo vraždění. Muž proti muži zápasil s největší krutostí. Moravané pohrdajíce životem nechtěli jako zakoupení cizí žoldáci s bojiště utíkati, a proto zoufalý činili odpor. Avšak ani hrdinský, nadšený duch nemohl zvrátiti přesily nepřátelské. Padli se zbraní v ruce, zachránili posledním bojem česť jména českého a těly svými pokryli zemi, pro kterouž jako věrní její synové do posledního dechu byli bojovali. Mrtvá těla zbitých přátel i nepřátel ležela u zdi obory královské po 10 až 12 na sobě jako hromady pokáceného dříví. Skrovná jenom čásť dostala se i s vůdcem Jindřichem Šlikem. jenž zajat s mečem vytaseným, za živa do rukou nepřátel. Hrdinským odporem Moravanův skončena bitva na Bílé hoře.“
Působivé vylíčení posledních minut bitvy z Ottova slovníku naučného, dnes už ale víme, že se tam bili němečtí žoldáci, stejně jako v celé české armádě. - „Vaše Milost žila stále více a více uprostřed velké falší, nevěry, zrad velkých i malých. Vaše milost byla vystavena nebezpečí zajetí a vydání nepříteli. Ostatně bylo těžké se dostat skrze bránu, který byla jen nedbale střežena. Kdyby Vaše milost zůstala snad jen o hodinu déle, nebylo by jí měšťanstvo pustilo ven z města.“
Kristián Anhaltský, konstatující situaci ráno po bitvě[2] - „...trefil v 22. neděli po sv. Trojici, četlo se ve vší katolické církvi to evangelium u sv. Matouše v 22. kap.: „dejte, což je císařovo, císaři a co božího, Bohu“. (Ale zmýlili se se hrubě ti dobří a prozřetelní muži, poněvadž toho roku a ten den, když se to potkání sběhlo, nenalézá se v žádném novém českém kalendáři 22., ale 21. neděle po sv. Trojici a evangelium se nečetlo o dávání platu, ale o uzdravení syna králíkova, jakž to z kalendářů k tomu vydaných očitě se spatřuje a nachází).“
Slovy Skály ze Zhoře popsán problém s úryvkem evangelia, který se té neděle 8. listopadu četlo. Římští katolíci mluvili symbolicky o uplatnění právoplatných nároků císaře, oproti tomu protestanti o uzdravení králíkova syna (dle tehdejšího překladu, J 4,46–53) což bylo také symbolické, protože Fridrich Falcký byl pejorativně označován „králík“. - „V neděli 21. po sv. Trojici – k nížto v kalendáři jeho českém přiloženo jest evangelium o uzdravení syna králíkova, a ne, jak druhá strana jisté, o penízi daně, leč snad Římané v církvi své něco jiného ten rok zachovávali...“
Novoměstský konšel Lukáš Karban opět o problému s počtem nedělí. - „Byl také ten den nedělní oktáb památky všech svatých v nebi přebývajících. Neboť nastal již čas pomsty a když jsou kalvinisté přes celý rok popouzeli na sebe všechny svaté a bojovali sami proti nepřátelům svým, aby neřekli o nich potupu a posměchu to, že by v nebesích seděli slepí i hluší.“
Další symbolika neděle od Skály ze Zhoře, vyjadřující jistou nevoli ke kalvinistům.
Politika
[editovat]- „Padla na mě volba, aniž jsem o ni usiloval. Považuji to za projev Božského poslání a přijímám ji. Ujišťuji vás, že budu vládnout podle práva a spravedlnosti, jako se sluší na křesťanského vladaře.“[3]
Z promluvy Fridricha Falckého k českým stavů 21. října 1619, kde chápe přijetí titulu krále jako poslání. - „Máte pravdu, stěžujete-li si na nakládání s katolíky v Anglii a na podporu obhajování Falce. Ale já v tom nepochybuji, že tak jednají zrádci, již mě obklopují. Stran bezpráví, jež se děje katolíkům, musel byste se obrátit na arcibiskupa (Abbota), který je bezbožným puritánem. Také falckrabě je mužem bezbožným a uchvatitelem, ode mne se mu nemá dostat pomoci. Mladý muž, jakým je on, se má řídit radami muže starého, jako jsem já, a má činit, co je podle práva, totiž vzdát se Čech, ne mne zaplétat do špatné věci. Knížata Unie mě taktéž žádají o pomoc, ale dávám Vám slovo, že ode mne neobdrží ničeho.“[4]
Anglický král Jakub I. ke španělskému vyslanci Gondomarovi 7. dubna 1620. - „Člověk je nesmrtelný a později bude spasen, avšak stát není nesmrtelný. Buď bude spasen nyní, nebo nebude spasen nikdy.“
Obhajoba vstupu Francie na straně protestantských sil v roce 1635 od prvního ministra Francie kardinála Richelieu.
Běžný život
[editovat]- „Městské brány byly otevřeny, vlastně dílem vypáleny, dílem zavaleny haraburdím. Vešel jsem do města, nepotkal jsem však ani jediného živého člověka. Ulice zataraseny mrtvolami. Některé byly vysvlečeny donaha, jiným zůstaly košile. Zmocnila se mě hrůza...“[5]
Takto popisuje přímý účastník války Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen situaci města Gelnhausenu po bitvě u Nördlingenu ve svém Podivínském simplicissmusu - „S velkými obtížemi a nasazování života jsme za těchto výprav přepadávali vesnici, zabírali a kradli všechno co se dalo, mučili a okrádali rolníky. Jestliže se to chuďasům nelíbilo nebo jestliže byli tak drzí, že protestovali (jako se ostatně často stávalo v Hessensku), pak jsme je pobíjeli nebo podpalovali jejich domy...“[5]
A takto, opět Grimmelshausen, popisuje spížování armád, jak to bylo ve své době na některých místech obvyklé.
Dopad
[editovat]- „Po celou generaci plenila Německo křížem krážem nejbezuzdnější soldateska, jakou jen dějiny znají. Všude se ukládaly kontribuce, všude se loupilo, podpalovalo, páchalo násilí a vraždy. Nejvíce úpěl sedlák tam, kde stranou velkých armád jednaly na svou pěst a podle své zvůle malé nezávislé oddíly či přesněji záškodníci. Drancování a vylidňování nemělo mezí. Když přišel mír, bylo Německo v troskách – bezmocné, podupané, rozsápané krvácející. A nejubožejší postavení měl zase sedlák.“[6]
Takto kriticky se vyjadřuji Friedrich Engels ve své Německé selské válce ke třicetileté válce. - „...právo na vzpouru proti císaři, na vnitřní válku a právo zrazovat vlast.“[7]
Opět slova Friedricha Engelse, kterými se vyjadřuje k vestfálskému míru a možnosti svolávání vlastní armády jednotlivým knížatům.
Reference
[editovat]Úryvky ze Zimního krále byly modifikovány autorem J. Čechurou do podoby současné češtiny
Externí odkazy
[editovat]
Encyklopedický článek Třicetiletá válka ve Wikipedii
Kategorie Thirty Years War ve Wikimedia Commons
