Antoine de Saint-Exupéry

Z Wikicitátů
Přejít na: navigace, hledání
Antoine de Saint-Exupéry

Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944) byl francouzský spisovatel a letec.


Potvrzené výroky[editovat]

  • „Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat."
  • Jak vidíte, nedá se žít dál tak, že se budeme zajímat jen o ledničky, politiku, bilance a křížovky. Tak není možné jít kupředu.
  • Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika. [1]

Přisuzované výroky[editovat]

  • Čím bych byl, kdybych se neúčastnil? K tomu, abych byl, musím se účastnit.
  • Každý člověk více nebo méně pociťuje potřebu stát se jiným člověkem.
  • Konstrukční dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.
  • Lidé musí spolu mluvit, mají-li se domluvit.
  • Milovat, jenom milovat, to je slepá ulička. Člověk má ještě vyšší povinnost než jen milovat. Možná je to také láska, ale jak rozdílná od jiných.
  • Musím se zúčastnit, abych byl.
  • Nemyslí vůbec, a tak se mu nemůže stát, že by myslel špatně.
  • Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky.
  • Nikdo se nemůže cítit zároveň odpovědným i zoufalým.
  • Oni to dokázali, proč ne já?
  • Technický vývoj směřuje vždy od primitivního přes komplikované k jednoduchému.
  • Vše, co je v člověku krásné, je očima neviditelné.
  • Zdá se, že dokonalost se nedosahuje tehdy, když už nelze nic přidat, ale tehdy, když se nedá nic odebrat.

Řekli o něm[editovat]

  • Pokaždé, když nám Antoine přinesl nějaký článek pro Paris-Soir, bylo opravdovou hádankou, jak ho předat do sazárny. Člověk se ho nemohl zbavit. Seděl v redakci až do půlnoci a neustále měnil pořádek vět, tu a tam vypustil řádku nebo slovo a působil kolem sebe absolutní zmatek.[2]
    Pierre Lazareff

Dílo[editovat]

Citadela[editovat]

  • Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
Kapitola I-poslední věta
  • „Zvyky jsou v plynutí času totéž co domov v prostoru.“
Kapitola III
  • „Jestliže staví domy jen proto, aby v nich žili, k čemu je dobré směňovat život za dům?“
Kapitola VI
  • „Já jsem věděl, že věda může být jen o tom, co se opakuje.“
Kapitola XIX
  • „Sny tě nemohou uspokojit z toho prostého důvodu, že nekladou odpor.“
Kapitola XXII
  • „Pochopil jsem svůj omyl. To, co jsem pronásledoval, byl právě jenom ten běh, a byl jsem stejný blázen jako člověk, který by nabral vodu do džbánu a pak by ho zamkl do skříně, protože miluje zpěv fontán.“
Kapitola XXV
  • „Přemohl jsi mne, jsem teď o to silnější.“
Kapitola XXVII
  • „Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš.“
Kapitola XLII
  • „Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho.“
Kapitola LVI

Země lidí[editovat]

  • Voda! Vodo, jsi bez chuti, bez barvy, bez vůně, jsi nedefinovatelná a člověk tě pije, aniž tě zná. Ty nejsi nutná k životu: ty jsi život sám. Naplňuješ nás rozkoší, jejíž zdroj není ve smyslech. S tebou se nám vrací všechno to, čeho jsme se už zřekli. Díky tobě se otevírají všechny vyschlé prameny našeho srdce. Jsi tím nejcennějším pokladem na světě a také pokladem nejchoulostivějším, ty, tak čistá v útrobách země. Člověk může umřít žízní u magnezitového pramene. Může umřít žízní na břehu solného jezera. Může umřít, i když má dva litry rosy, jsou-li v ní rozpuštěny nějaké soli. Ty nepřijímáš žádné příměsi, ty se nedáš zfalšovat, ty jsi podezíravé božstvo. Ale naplňuješ nás nesmírným a prostým štěstím.“
  • „Milovat neznamená dívat se jeden na druhého, ale dívat se spolu jedním směrem.“
  • „Člověk se plně projeví teprve tehdy, když změří své síly s nějakou překážkou."
  • „Pouze když se hlíny dotkne duch, může vzniknout člověk."
poslední věta
  • „A ty, libyjský beduíne, jenž jsi nás zachránil, ty mi přesto úplně vymizíš z paměti. Nikdy si nevybavím tvou tvář. Jsi Člověk a pro mne máš tvář všech lidí zároveň. Nikdy dřív jsi nás neviděl, a přece jsi nás poznal. Jsi náš milovaný bratr. A také já tě napříště poznám ve všech lidech."

Reference[editovat]

  1. VOTÝPKA, Jan. Kamenné srdce Korsiky. Země Světa, listopad 2007, s. 18.
  2. WEBSTER, Paul. Život a smrt malého prince. [s.l.] : Mustang, 1993. ISBN 80-85831-88-0. S. 161. (česky) 

Externí odkazy[editovat]