Dílo:Cesta vzhůru

Cesta vzhůru je americko kanadský televizní seriál o střední škole pro problémové teenagery.

Epizody

Scott je volný

Peter Scarbow: Zdejší zákony jsou jednoduché: žádné drogy, žádný sex ani žádné nevhodné jednání a žádné násilí. Naše škola Horizont je totiž bezpečné místo. Je to svatyně. Místo, kde si můžeš odpočinout od toho svinstva, co je v běžném životě a cítit, co vážně cítíš. Všechno, co kdy řekneš mně a všechno, co řekneš mým zástupcům je mezi námi, pokud mi nedáš svolení, abych to řekl druhým. Jedinou výjimkou je podezření, že se snad někdo dopustil násilí nebo že chce ublížit sobě – to musím podle zákona hlásit příslušným úřadům.

---

Ezra: Myslím to vážně. Projevuje se sice značně nedospěle, ale fakt si myslím, že pro mě má jistou slabost.

Auggie: Heh. Schelby? Buď u země, hochu. Ta si s tebou pohrává. Tak jako se všema.

Ezra: Ne, jenom to hraje. Musíš se jen dostat její kouřovou clonou.

Auggie: Věř mi, Ezie. Jediný, co najdeš za její kouřovou clonou, je další kouř.

Ženy ve zbrani

Shelby: (poté, co snese ztracenou Gracie ze skály) Co je?

Ezra: Aha. Tys to jen hrála. Ty seš jiná.

Gracie: Já chci ke svojí mámě.

Shelby: (podá Ezrovi Gracie) No tak ji odnes k její mámě.

Ezra: Kdo? Já?

Shelby: A řekni, že jsi ji našel. A jestli o tom všem někomu povíš jediný slovo, seš synem smrti. (odejde)

Přímá cesta

Peterův otec: Víš jaké to je?! Mít závislého syna?!

Peter Scarbow: Už dávno závislý nejsem!

Peterův otec: To si myslí lidi! Tisíckrát jsi slíbil, že už končíš! Proč ti to mám věřit teď?!

Peter: Ty sám jsi mi stejně nikdy nevěřil!

Peterův otec: Nechápeš, že mám neustále strach, že mi v noci zavolají z nemocnice, že jsi mrtvý?! Bojím se! Já jsem si jenom přál syna, kterého si mohu vážit.

---

Juliette: Co to píšeš?

Auggie: Ale nic. Mám zaracha. Takže se s tebou nemůžu bavit.

Juliette: Jdu do třídy na ten test.

Auggie: Tak... Tak už běž.

Juliette: Měl bys tam jít taky, Auggie.

Auggie: Ale proč? Jen... Jenom mi zase předvedou jak moc jsem hloupej.

Juliette: Ale já vím, že jsi chytrej. Při hodině víš všechno. (Auggie neodpovídá) Auggie?

Auggie: To je jiný. Nerad něco píšu. Já zvořu každej... každej test, kterej mi kdy daj.

Juliette: Musíš se jen soustředit a zkusit to.

Auggie: Sss! Radši mlč. Nechápeš to.

Juliette: Tak mi to řekni! Řekni mi, co za tím je.

Auggie: Nemůžu to přečíst. Je to převrácený, motá se mi to, plete. Slova mi... nic neříkají. Vždycky mi jenom řekli: Víc se snaž! Musíš do toho dát víc!

Juliette: Máš prostě problém. Každý z nás tu nějaký má. Můj například je bulimie.

Auggie: Jo. Můj problém má taky jméno. Říká se mu hloupost.

Juliette: Na, napiš svý jméno.

Auggie: Ne...

Juliette: Dělej! (Auggie napíše tag) To je tvý jméno nebo značka?

Auggie: Moje značka je mý jméno.

Juliette: Je moc hezká.

Auggie: Moc hezká?

Vodopád naděje

Hannah Browerová-Barnesová: Daisy, tobě je jasné proč jsi tady, viď?

Daisy: Naprosto. A co vy? Víte pravdu?

Hannah: Jen mluv.

Daisy: Oba rodiče jsou alkoholici. Moje matka ztratila veškerý mateřský instinkt a můj otec, rozčarovaný životem, se stal verbálně útočným. Já jsem tady proto, že jsem překážkou jejich návyku.

Hannah: A jsou i další důvody?

Daisy: Když pak otec od výhrůžek přešel k fyzickému násilí, tak jsem použila jednu z jeho golfových holí k přímému úderu. Hůl číslo sedm – má příhodnou rychlost a váhu.

Hannah: Daisy, už jsi pochopila, že ublížit otci není způsob, kterým by se dalo něco vyřešit?

Daisy: Chtěla jsem ho zabít. A důvod proč jsem to neudělala, bylo to, že bych před policií nedokázala předstírat lítost.

Ostatky

Juliette: Víš, co je na té bolesti zvláštní? Je jen moje. Já už ji dokážu ovládat. Je jenom moje. Patří jen mně. Víš, jak to myslím?

---

Hannah Browerová-Barnesová: Tvý srdce patří těmhle dětem, Petere, a tak to bude vždycky. Když je léčíš, léčíš tím i sám sebe. Dozráváš tím. Já to ale vnímám jinak, Petere. Jejich bolest se stává i mou bolestí a nosím si ji v sobě. Já už prostě nemůžu dál.

Křižovatky

Daisy: Hele, a co moje práce o tom, jaké je to nemít děti?

Peter Scarbow: Ty stránky jsou prázdné.

Daisy: Tak jako já.

---

Katherine: Chováte se jako by se to nikdy nestalo. Jako kdyby pořád...

matka Katherine: Ale nám šlo přece jenom o to, jak se cítíš. Nechtěli jsme ti to už připomínat.

Katherine: Se slovy bych se vyrovnala. Ale s mlčením? Nikdy jsi nebrečela.

matka Katherine: Ale já plakala. Věř mi Katie, oba jsme s tátou hrozně moc plakali.

Katherine: Přede mnou ne.

matka Katherine: A kdypak asi? Pořád jsi byla někde pryč a ty krádeže!

Katherine: Ani tehdy jste se nerozčílili.

matka Katherine: Mysleli jsme, že je to pro tvé dobro. My jsme ti chtěli pomoct.

Katherine: Nebo se mě zbavit.

matka Katherine: Tohle není pravda!

Katherine: Dívali jste se na mě a viděli jste pořád i ji. Chodila všude za mnou jako můj stín. Nenáviděli jste mě.

matka Katherine: Ne. Tak to není.

otec Katherine: Ano, já tě nenáviděl.

matka Katherine: Johne!

otec Katherine: Bylo to mý dítě, moje holčička a já tolik chtěl, aby byla jako ty. Ale nešlo to. A pak, potom když bylo v domě ticho, jsem pořád slyšel hlasy vás obou. A na chvíli jsem zapomněl. Zapomněl jsem, že už není. Ale bylas to jen ty, jen ty Katie. Ona ne. A to bylo strašné. Jak bych ti někdy mohl říct, že tě nenávidím? Třeba jen na chvíli?

Katherine: Měl jsi to říct.

otec Katherine: Ne. Protože pak bych ztratil i svoji druhou holčičku. A rána v mým srdci by byla dvojnásobná.

matka Katherine: Víš, ani rodiče nebývají vždycky dokonalí. Proto jsme nikdy nevěděli, jak ti to máme říct. Milujeme tě Katie. A na tom se nikdy nemůže nic změnit. Můžeš nám odpustit?

Katherine: Když mi pomůžete, abych odpustila sobě.

Svádění

Scott: Chodila za mnou do pokoje. A říkala, že se prej hrozně bojí.

Schelby: Jak dlouho byla tvojí matkou?

Scott: Jeden rok.

Schelby: A kdy se to stalo... poprvý?

Scott: Tak měsíc, možná že dva, co k nám přišla.

Schelby: Nezlob se, ale... asi to bude znít divně. Myslela jsem, že po tom kluci touží.

Scott: Já taky.

Schelby: Většinou se to stává holkám.

Scott: Právě proto jsem ještě větší cvok.

Schelby: Nejsi cvok, Scotte. To Elein je cvok. To nesnáším: stane se ti takováhle věc a ty cítíš vinu.

Scott: Ale já ji neodmítl.

Schelby: Zkoušel jsi to!

Scott: Přesto jsem to... Víš.

---

Schelby: Chceš o tom někomu říct?

Scott: Ještě nevím.

Schelby: Když to řekneš, budou to ale muset ohlásit.

Scott: Tátovi?

Schelby: Nejenom jemu. Taky policajtům. Tady ve škole už to tak chodí. Jedný holce se to stalo. Řekla ve skupině, že ji její táta obtěžoval a oni to nahlásili.

Scott: Co bylo dál?

Schelby: On ji odvez domů.

Blízká setkání

Scott: Vždycky jsem si myslel, že když někdo zjistí, jak to bylo s mou nevlastní matkou... co se mi stalo... myslel jsem, že kdybych to někomu řek... nemohl bych se mu už nikdy podívat do očí.

Schelby: Klidně se podívej do mých.

Vhodné chování

Daisy: Ale!

Katherine: Copak je?

Daisy: Zase mi zabavili můj oblíbený měsíčník Pohřební umění. Zdá se, že jim vůbec neleží na srdci moje budoucí kariéra.

---

Peter Scarbow: Když se někdo pořeže, chce převést problémy jinam, jako kdyby si usekl nohu, aby ulevil mysli v jejím utrpení. Děti, které trpěly fyzickým nebo psychickým týráním od svých rodičů, začnou pak často spojovat bolest s bezpečím. Pocit odloučenosti a úzkosti se tak mění ve vyjádřenou zlost a tuto zlost pak tyhle děti vztáhnou na sebe.

---

Juliette: (vypráví o tom, proč se pořezala) Když mě to zbavuje strašné vnitřní bolesti. A já už nemyslím na to, co mě trápí. Prostě to vyteče. Aby to mohli všichni vidět.

Kdepak jsi?

Juliette: Ach. Mám strašnej hlad. Já mám hlad. Já, Juliette, mám hlad.

Auggie: Copak nemáš hlad pořád? Jakmile něco sníš, tak to pak stejně v žaludku dlouho nenecháš.

Juliette: Ty to nechápeš! Já nikdy nemám hlad. Jím, protože se při tom cítím líp, ale potom si to začnu vyčítat. Jídlo mě uklidní a pak už ho nechci.

Nedostatek pozornosti

Generál: Jak jste úspěšní?

Peter Scarbow: Úspěch se dá jen těžko změřit.

Generál: Nevedete statistiky?

Peter: Spoustu. Ale chtěl jste znát úspěch.

Generál: Heslo armády zní: tohle my ubráníme! Co tu musíte ubránit vy?

Peter: Řekl bych, že bráníme prosté věci. (vezme šišku a ukáže ji generálovi) Tady uvnitř je příslib stromu. Oni v sobě nesou příslib lidské bytosti a mají právo si to uvědomit.

Odhalení

Sofie Beckerová: Teď by asi Schelby neměla být sama. Radši se k ní připojím.

Peter Scarbow: Sofie, ne!

Sofie: Nebudu na ni naléhat.

Peter: Sofie. Jestli chce být sama, musíme to respektovat.

Sofie: Ale jak jí asi je, když někdo blízký umírá a ona je přitom tady?

Peter: Asi cítí úlevu.

Sofie: Cože? Petere, Schelby ne! V jejím spise přece není, že by ji její nevlastní otec zneužíval.

Peter: Nemá to ve svém spise, ale v očích. Vidím to v nich od prvního dne, kdy k nám přišla.

---

Auggie: Jo, v pasťáku to bylo vážně super. Ve sklepě jsme vařili fet... nikdo na to nepřišel.

Amanda: Ty víš jak se to dělá?

Ezra: To víme všichni! Je to obyčejná chemie, ale udělat čistej koks, to už je kunšt.

---

Schelby: Když mi bylo patnáct, utekla jsem z domova. Na ulici je těžký přežít. Moje kamarádka Bety mi před očima umřela.

Ezra: No tak, Schelby, řekni jakej je život.

Schelby: Pak začalo být hůř, možná už nejhůř. Tak jsem někdy musela zahrát oblíbený triky. A takhle se snadno přijde k penězům. Jen se procházíš ulicí, usmíváš se a muži by... No a pak mě našla moje máma a odvezla sem.

---

Peter Scarbow: Pokud jste o nás chtěla psát článek, měla jste to říct. Nemáme co skrývat.

Juliette: Je to podraz!

Daisy: Ona nechtěla poznat pravdu. Jí šlo jenom o nějaký horor.

Amanda: Tahle škola je nesmírně nebezpečná.

Daisy: Nebezpečná? Doma pro mě máma jezdila do školy a každý den byla opilá. Po celou cestu domů jsem měla zavřený oči, protože jsem měla strach. To svět je nebezpečnej. Horizont je nejbezpečnější místo, jaký může být.

---

Schelby: Každý den... když večer stojím pod sprchou... si opakuju... že plýtvám (pousměje se) zbytečně vodou, protože už nikdy nebudu čistá. To co se stalo... nemůžu se dotknout vlastní kůže.

Nevinnost

Peterův otec: Nemůžu se smířit s tím, že je Peter s těmi dětmi venku v tak hrozném počasí.

Ezra: Počasí je ten jejich nejmenší problém.

Peterův otec: Jakpak to?

Katherine: Musejí být v lese na jednom místě úplně sami a snažit se zase být dítětem.

Peterův otec: (zasměje se) To nezní tak špatně.

Katherine: Má to dvě stránky. Víte, smysl toho pobytu je dostat se zpátky do doby nevinnosti.

Ezra: Což je občas děs, protože nikdo z nás nemůže říct, že by měl zrovna idylické dětství a proto jsme taky skončili tady.

Dvě tváře Daisy

Schelby: Kdy odjíždíš?

Daisy: Už teď.

Schelby: Tobě se tam, ale moc jet nechce.

Daisy: Nenapadá mě nic jinýho, co by se mi chtělo ještě míň.

Schelby: Byla to tvoje máma.

Daisy: To jo, čas od času když se jí to hodilo, tak si tak nechala říkat. Tehdy mi bylo sedm. Byl první den školy. Škola začíná po oslavách dne práce a alkoholu bylo tenkrát po prázdninách v našem domě fakt jako šafránu. První školní den a já hledala svoji botu. Abych mohla odejít do školy. Tak jsem se vydala hledat mámu. A pak jsem ji našla v naší koupelně. Byla na zemi v noční košili. Rozbila tam jeden parfém. Lezla po zemi a snažila se ten parfém slízat. No a tahle žena si říkala máma.

---

Juliette: Když slyším Daisy jak mluví o mámě, jak ji nenáviděla a chtěla, aby umřela... i já jsem mívala stejný pocity vůči mámě. A dokonce i teď to ve mě pořád je.

Katherine: Je to následek bolesti, Jule. Dost často se stává, že když nám někdo moc ubližuje, způsobí nám tím takovou bolest, že si přejeme, aby to skončilo a zmizelo nebo zemřelo.

Juliette: Nejsem proto špatnej člověk?

Katherine: Ne. Naopak to dokazuje, že je v tobě lidskost.

---

Daisy: (stojí před hrobem své matky) Dost jsi mě tím překvapila, mami. Vždycky jsem myslela, že táta bude ten, kdo půjde první. A já jsem nechtěla přijet. Ale to ty určitě víš. A taky jsi viděla, jak se s tátou hádáme. Nic se nemění. Během těch posledních dní jsem hledala ve svém srdci cokoliv, co by mě přimělo k pláči. Za tebe i za sebe. A co jsem našla? Nic. Byla jsi divná máma. Ale myslím, že ty to víš. Možná proto jsi pila. Byla jsem připomínkou tvých neúspěchů. A možná proto jsem se schovávala za tuhle tvář. (vysype své šaty na hrob) Už se nechci schovávat. Chci zas být sama sebou. Teď žádnou masku nepotřebuju. Jó, popel k popelu. A ještě tohle: (podívá se na noty, které drží v ruce) první píseň, kterous mě naučila zpívat. Je vážně krásná. A je to jediné spojení, jaké mezi námi bylo. (hodí noty na hrob) Doufám, že teď konečně nalezneš klid. A já budu dál hledat ten svůj.

---

otec Daisy: Jen chci, abys věděla, že... tě matka svým způsobem... opravdu milovala.

Daisy: A co ty, tati?

otec Daisy: Taky svým způsobem. Byla jsi přece kdysi má holčička.

Daisy: Kdysi. No tak tohle je přesně to vyznání, po jakém toužím!

otec Daisy: Pro mě to není nijak snadný!

Daisy: Ty myslíš, že pro mě je?! Moje máma je mrtvá! A můj táta se mi nedokáže podívat do očí a říct cokoliv, co by mě utěšilo!

Protože je tady

Schelby: Nikdy jsem neměla nic, o co bych vážně nerada přišla. Když jsem utekla, tak mi domov nechyběl a nechyběla mi ulice. Ale moc mi chybí hory. Chybí mi ta vůně stromů a vlhké půdy. Chybíte mi všichni. Chybíš mi ty. Možná je lepší zapomenout, protože to strašně bolí.

---

Schelby: Zaplňuje celý můj život: peru mu prádlo a vařím mu jídlo, přemýšlím o něm celou noc a po celý den se o něho starám. A vím, že vždycky zaplňoval můj život. Když jsem byla mladší, byla to pro mě zrůda, když jsem utekla, utíkala jsem před ním a když mě teď volá, musím jít. Když se pomočí, tak po něm uklidím, když má hlad, nakrmím ho. Kdo vlastně jsem? Asi jen někdo, kdo se o něho stará.

---

(Schelby vejde do matčiny ložnice)

matka Schelby: Co je? Co se děje?

Schelby: Vědělas to?

matka Schelby: Schelby, vždyť je přece noc.

Schelby: Tys to věděla.

matka Schelby: O čem to tady mluvíš?

Schelby: Věděla jsi, co provedl? Se mnou i s Jess.

matka Schelby: Koukej, já teď fakt nemám náladu na dramatický výlevy.

Schelby: On odtud odcházel každou noc! Každou noc! A šel do mýho pokoje, do Jessina pokoje a ty jsi nic neudělala.

matka Schelby: Nech už to být. Já jsem tomu chlapovi z Úřadu na ochranu dítěte řekla, že sis to vymyslela. Kdy už konečně dospěješ? Přestaň na druhé házet svoje chyby! Schelby, on tě má rád. Vás obě. Je moc hodný.

Schelby: Ne, on je zlej! Je to zrůda! Jsi moje máma. Ty bys mě měla ochránit. Jsi přece moje máma. Ale vidím, že se budu muset ochraňovat sama. Budu chránit sebe i Jess. (odejde z ložnice)

Spravené ploty

Jess: Nevěděla jsem jak dál. Jen mi bylo jasný, že se nechci vrátit. Že chci pryč z domu, ze školy, z města. Všechno mi ho připomínalo! Všechno! Nikdo mi nerozuměl. Ani ta ze sociálky mě nepochopila. Já prostě musela pryč. Tak jsem šla, nevěděla jsem kam jdu, jela jsem vlakem, stopem, chtěla jsem být daleko, protože tak jsem se cítila líp. Ale... v Seattlu mi došly peníze. A... měla jsem hlad. Víš, nejdřív to bylo fajn, znáš to. Ale pak to bylo těžký, doopravdy těžký. A tak jsem vešla do obchodu a tam bylo spoustu jídla a... já si z toho něco vzala. Ale nemohla, nemohla jsem to ukrást! A tak jsem chtěla žebrat, víte? Ale nešlo to. A venku bylo chladno a taky mokro. A mohla jsem zavolat mámě a ona by mě odvezla, ale já nechtěla. Nikdy. Ale měla jsem hlad Shell. To mi musíš věřit.

Shelby: Věřím, Jess. Já vím.

Jess: A pak... zastavilo to auto... a uvnitř seděl pán. Nebyl zas tak moc starý. Nebyl ani tak starý jako Walt. A dal mi peníze... dopředu za, no... však víš. Byla jsem ráda, že jsem v teple a... suchu. To auto vonělo novotou. Bylo v něm příjemně. Ten muž chtěl... zajít do nějaké restaurace... ale já měla strach. A tak jsme jeli dál. A... venku pršelo a poletoval sníh. A já zahlédla ten nápis. Nabízeli tam mléko... a stálo tam farma Horizont... a na semaforu naskočila zelená... a já rychle vyskočila. Ven z toho auta.

---

Scott: Tak tohle se ti tehdy stalo?

Shelby: Přibližně.

Scott: Jenže ty jsi nevyskočila.

Shelby: Ne. Žádný nápis jsem neviděla. Neměla jsem kam jít.

Scott: Já už to chápu.

Externí odkazy

• Encyklopedický článek Cesta vzhůru ve Wikipedii