Dílo:Dělníci války

Z Wikicitátů
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Dělníci války (rusky Truženniki fronta) je povídková kniha sovětského spisovatele Vadima Koževnikova. Děj povídek je zasazen do období Velké vlastenecké války.[1]

Výroky[editovat]

Neklidný člověk (1942)[editovat]

Jednou se dostal se svým autem do takové zácpy sám generál-major; když viděl Savkinovu rozhodnost, zavolal ho, poděkoval mu a stiskl mu ruku. Savkin stál v pozoru a jen nesměle požádal, aby směl s generálem promluvit.
„Soudruhu generál-majore,“ řekl Péťa Savkin, „kdybyste mi stiskl ruku přede všemi, pak by to bylo v pořádku. Ale takhle to budu vyprávět, a stejně mi nebudou věřit.“
Péťa Savkin si opravdu velmi rád vymýšlel. I to, že to tak řekl generálovi, si Péťa určitě také vymyslil.[2]

Výsadek (1943)[editovat]

Poručík zavolal velitele čety rotného Ključnikova.
„Kde je cesta?“ zasípěl poručík. Ključnikov tiše a důstojně řekl:
„Možná, že jsme to trochu přetáhli, soudruhu gardový poručíku, ale cesta je úplně hotova.“
„Kde?“ ptal se poručík.
„Stromy jsme podřízli a podepřeli je klínem,“ vysvětlil Ključnikov. „Kdybychom nechali čistý průsek, fašista, který se tu motal ve vzduchu, určitě by ho viděl a radiem by to hlásil, kam je třeba — a to jsme nepotřebovali. Tanky vyjedou na smluvený signál a do té doby stromy pokácíme…“
Poručík zašel do lesa s Ključnikovem. Ohromné stromy, podříznuté a podepřené klíny, stály v dlouhé aleji podél průseku na svých vratkých základech. Stopudové kmeny, připravené každým okamžikem se zřítit, vzbuzovaly svíravý pocit v člověku, který stál u jejich paty.
„Ale jak jste to dokázali?“
„Lid je už velmi dopálen…“[3]

Rotný (1944)[editovat]

Minulý týden naše tanky úporně bojovaly s tanky nepřítele. Teprve za soumraku bitva utichla. A tu nastal jiný boj, boj na bitevním poli, kde stály poškozené tanky. Naši i nepřítel se snažili odvléci poškozené tanky na svou stranu. A po tomto nočním poli, vybuchujícím záblesky granátů, prosekávaném dávkami ze samopalů, plížil se od tanku k tanku se svým kufříkem Vasilij Ignatovič Žuročkin. Někdy zaklepal klíčem na pancíř tanku a hněvivě žádal:
„Nu tak, pohni se trochu! Copak nevidíš, fašista mě samopalem div nemlátí přes prsty. A vy, hlavy dubové, si tam spíte!“
A tank se pomalu pootočil, aby Žuročkina chránil.[4]

Vyšší střelecké vzdělání (1943)[editovat]

„Vy jste odstřelovač?“
„Samozřejmě. Voják s vyšším střeleckým vzděláním. Někteří si myslí — zamíříš, stiskneš spoušť a už leží fašista bradou vzhůru. Ba ne, to vyžaduje kulturní postup. Odpusťte, můžete složit fašistu na osm set metrů? Dovedete si představit tu vědu, která je s tím spojena?“[5]

Reference[editovat]

  1. KOŽEVNIKOV, Vadim Michajlovič. Dělníci války: Povídky. Redakce Vladimír Smrž, Jana Volná, Milan Horák, Miloslav Torn; překlad Jaroslav Šanda. 3. vyd. Praha : Naše vojsko, 1954-05-24 tisk. 121, [3] s. (Knižnice vojenských příběhů; sv. 25.)  
  2. Str. 25
  3. Str. 30
  4. Str. 32, 34
  5. Str. 46

Související[editovat]

Externí odkazy[editovat]