Erich Maria Remarque

Z Wikicitátů
Přejít na: navigace, hledání
Erich Maria Remarque

Erich Maria Remarque, vlastním jménem Erich Paul Remark, (22. června 1898, Osnabrück – 25. září 1970, Locarno) byl německý spisovatel.


  • To je zvláštní, myslím si, za války jsme přece všichni viděli tolik mrtvých a víme, že přes dva milióny nás padlo pro nic a za nic. Proč se tu teď rozčilujeme kvůli jedinému mrtvému, a proč jsme už skoro zapomněli na ty dva milióny? Ale snad je to proto, že u jediného člověka je to vždycky smrt, kdežto u dvou miliónů pouze statistika. (Černý obelisk) [1]
  • Zatím co oni ještě psali a mluvili, my viděli už lazarety a umírání; zatím co označovali službu státu jako to největší, my už věděli, že strach před smrtí je silnější. (Na západní frontě klid)
  • Vidím, jak národy jsou štvány navzájem proti sobě a mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím jak nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. (Na západní frontě klid)
  • Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podpíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa a jeho největšími tresty. Kdo tu ještě může rozlišovat přátele a nepřátele, když vidí tyto tiché lidi s dětskými obličeji a apoštolskými vousy! Každý poddůstojník je rekrutovi, každý učitel je školákovi větším nepřítelem než oni nám. A přece bychom zase stříleli my na ně a oni na nás, kdyby byli volni. Dostávám strach; tu nelze dále myslet. (Na západní frontě klid)
  • Když člověk viděl tolika mrtvých, nemůže už pochopit tolik bolesti pro jediného.(Na západní frontě klid)
  • Hrůzu lze snášet, pokud se člověk prostě krčí; ale zabije, když člověk o ní dodatečně přemýšlí. Právě tak jako se z nás stane zvěř, když jdeme tam dopředu, poněvadž to je jediný prostředek, jak to vydržet... (Na západní frontě klid)
  • Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě. (Tři kamarádi)
  • Napil se a pohlédl na mne obrovskýma modrýma očima, které seděly v jeho obličeji jako kus nebe. „Nikdy toho nechtěj moc vědět! Čím méně toho člověk ví, tím snadněji se mu žije. Vědění činí člověka svobodným – ale nešťastným. Pojď, napij se se mnou na naivnost, hloupost a na to, co k tomu patří – na lásku, na víru v budoucnost, na sny o štěstí – na nádhernou hloupost, na ztracený ráj –“ (Tři kamarádi)

Reference[editovat]

  1. REMARQUE, Erich Maria. Černý obelisk. Přeložil Jan Scheinost. Odeon : Praha 1975. [Závěr 8. kapitoly.]

Externí odkazy[editovat]