Dílo:Anna Kareninová

Anna Kareninová, nebo také Anna Karenina (Анна Каренина) je román Lva Nikolajeviče Tolstého poprvé vydaný na pokračování v letech 1873 až 1877.

Výroky

• Alexej Alexandrovič strávil celý svůj život v práci ve sférách úředních, kde mohl vidět jen chabý odraz života. A pokaždé, když narážel na život skutečný, vyhýbal se mu. Nyní měl pocit, jaký by asi měl člověk, který klidně přešel most přes propast a najednou uviděl, že most je zbořen a že je tam propast. Tou propastí byl sám život, mostem onen život umělý, který Alexej Alexandrovič prožil.
• "Jak to vypadá?" opáčil lékař a mezitím kynul přes Sljudinovu hlavu svému kočímu, aby mu připravil povoz. "Takhle," řekl doktor. Vzal do bílých rukou prst glazé rukavičky a napjal jej. "Nenapínejte strunu a zkuste ji přetrhnout, půjde to těžko. Ale napněte ji na nejvyšší možnou míru a přitlačte na ni plnou vahou prstu. Struna praskne. A on je při své pracovní horlivosti a svědomitosti napjat na nejvyší stupeň. Přitom je zde vedlejší tlak, a to silný," uzavřel doktor s obočím významně povytaženým.
• Konstantin Levin nerad mluvil a nerad slyšel o přírodních krásách. Slova mu byla něčím, co ubíralo na kráse tomu, co viděl.
• Děti znaly Levina velice málo, ani si nepamatovaly, kdy ho viděly, ale nepociťovaly před ním podivný ostych ani odpor, který děti tak často mívají k pokryteckým dospělým lidem a za který bývají tak často a citelně trestány. Jakákoliv přetvářka může ošálit i nejchytřejšího, nejbystřejšího člověka. Ale dítě - i dítě zcela omezené -  ji pozná a odvrátí se, kdyby ta přetvářka byla zastírána kdovíjak mistrně.
• Levin se často obdivoval tomu životu, často záviděl lidem, kteří tak žijí, ale dnes poprvé - zvlášť pod dojmem toho, co viděl ve vztahu Ivana Parmenova k mladé ženě - dnes poprvé ho napadla jasná myšlenka, že na něm záleží, aby změnil ten tíživý, zahálčivý, nepřirozený a sobecký život, kterým žije, v ten nádherný život činorodý, čistý a vespolný.
• Má pravdu! Má pravdu, řekla si. Ovšem, on má vždycky pravdu, je křesťan, je velkomyslný. Ano, bídný, odporný člověk. A nikdo kromě Anny to nechápe ani nepochopí; a ona to nedokáže vysvětlit. Lidé říkají: zbožný, morální, poctivý, moudrý člověk. Nevidí však, co viděla ona. Nevědí, jak jí po osm let ničil život, jak rdousil vše, co v ní bylo živoucí, a nikdy nepomyslil, že je živá žena, která potřebuje lásku. Nevědí, jak ji urážel na každém kroku a byl přitom spokojen sám se sebou. Což se nesnažila, nesnažila se ze všech sil najít smysl života? Nepokoušela se ho milovat, milovat syna, když už nemohla milovat muže? Ale nadešel čas, kdy poznala, že už nemůže klamat sama sebe, že je plna života, že to není její vina, že ji bůh stvořil takovou, jaká je, že musí milovat a žít.
• Víte, můžeme na jednu a touž věc pohlížet tragicky a učinit si z ní muka, nebo se dívat prostě a skoro vesele.
• "Stačí se na vás podívat a člověk hned vidí, že má před sebou ženu, která může být šťastná nebo nešťastná, ale rozhodně se nenudí. Poučte mě, jak to děláte." "Nijak," odpověděla Anna, červenajíc se při těch dotěrných otázkách. "To je ten nejlepší způsob," vložil se do rozmluvy Stremov. "Nijak," opakoval s jemným úsměvem, "to je nejlepší prostředek. Říkám vám dávno," obrátil se k Líze Merkalovové, "abyste neměla dlouhou chvíli, nesmíte na to myslit, že ji budete mít. Podobně jako se nesmíme bát, že neusneme, když se bojíme nespavosti. Totéž vám teď řekla Anna Arkaďjevna."
• To jsou samé žvásty. Vždycky to bylo a bude. Žádní komunisté neexistují. Ale intrikáni si vždycky musí vynalézt škodlivou, nebezpečnou stranu. To už je starý trik. Ne, potřebujeme vládnoucí stranu nezávislých lidí, jako jsme my dva.
• Jen proto, že nejsou anebo nebyli od narození majetkově nezávislí, neměli jméno, neměli tak blízko k slunci, kdežto my jsme se v jeho blízkosti narodili. Dají se získat buď penězi, nebo lichocením. A aby se udrželi, musí si vymýšlet směr. Uskutečňují pak nějakou myšlenku, bojují za hnutí, v které sami nevěří a které přináší zlo. A celé to hnutí není než prostředek k získání erárního bytu a služného ve výši tolik a tolik. Když jim vidíš do karet, o nic jiného jim nejde. Snad jsem horší a hloupější než oni, ačkoliv nevím, proč bych měl být horší. Ale dozajista mám velkou přednost, že se totiž nedám tak snadno koupit. A takových lidí je zapotřebí víc než kdy jindy.
• Smrt, neodvratný konec všeho, před ním poprvé vyvstala v nezdolné síle. A ta smrt, která zde usilovala o milovaného bratra, v polospánku naříkajícího a ze zvyku lhostejně volajícího boha i sakrujícího, ta smrt vůbec nebyla tak daleko, jak si myslíval kdysi. Byla i v něm, to cítil. Ne-li dnes, tedy zítra, ne-li zítra, tedy za třicet let, není-liž to jedno? Ale co je ta neodvratná smrt, to nevěděl, nikdy o tom nepřemýšlel, ba ani neuměl a neopovážil se o tom přemýšlet.
• Stěpan Arkaďjič však instinktivně tušil, že všecko se vystříbří báječně. Všichni jsme jen lidé, tvorové chybující. Proč bychom se měli vztekat a hádat se?
• "Inu, na smrt nepřestávám myslit," řekl Levin. "Je to pravda, že bych měl už umřít. A že je to všecko nesmysl. Upřímně řečeno, na mé myšlence a práci mi sice hrozně záleží, ale v podstatě, jen se nad tím zamysli: vždyť celý ten náš svět je maličká plíseň usazená na nepatrné planetě. Ale my si myslíme, že můžeme dokázat něco velikého, nějaké myšlenky, činy! To všecko je zrnko písku."
• Přestože se plně uskutečnilo vše, po čem Vronskij toužil tak dlouho, nebyl plně šťasten. Záhy poznal, že uskutečnění jeho touhy mu dalo jen zrnko písku z oné hory štěstí, kterou očekával. To uskutečnění mu dokázalo odvěký omyl, jehož se lidé dopouštějí, když si představují štěstí jako uskutečnění touhy... Záhy poznal, že v jeho nitru vzklíčila touha po touze, nuda. Nezávisle na své vůli se začal chytat každého chvilkového rozmaru a považovat jej za touhu a cíl.
• Teprve teď poprvé jasně pochopil, co nechápal, když si ji vedl od oltáře. Pochopil, že je mu nejen blízká, ale že teď sám neví, kde končí ona a kde začíná on. Pochopil to, když se ho v té chvíli zmocnil mučivý pocit rozdvojení. V prvním okamžiku byl dotčen, ale vzápětí si uvědomil, že ona ho nemůže urazit, že ona a on jedno jsou. V první chvíli prožíval pocit, jaký má člověk, když náhle dostal prudkou ránu zezadu, zlostně a pomstychtivě se otáčí, aby usvědčil viníka, a tu se přesvědčí, že se náhodou udeřil sám, že se nemá na koho zlobit a musí snést bolest a utišit ji... Chtěl jako člověk, v polospánku trýzněný bolestí, urvat, odhodit od sebe bolestivé místo, a když se probral, cítil, že tím bolestivým místem je on sám.
• Pohled na bratra a blízkost smrti vzkřísily v Levinově nitru pocit hrůzy z tajemnosti a zároveň blízkosti a neodvratnosti smrti, který se ho zmocnil tenkrát podzimního večera, když k němu bratr přijel. Nyní byl ten pocit ještě silnější než dříve; Levin cítil, že je ještě méně s to pochopit, co znamená smrt, a její neodvratnost se mu jevila ještě hrozivější; ale protože měl po boku ženu, už ho ten pocit neuváděl v zoufalství; navzdory smrti cítil, že musí žít a milovat. Cítil, že ho láska chrání před zoufalstvím a že je pod hrozbou zoufalství stále mocnější a čistší. Sotva se před jeho zraky dokonalo tajemství smrti, jež zůstalo neodhaleno, a už povstalo tajemství jiné, stejně skryté, ale vybízející k lásce a k životu.
• Zoufalství se ještě stupňovalo, když si uvědomil, že je se svou bolestí docela sám. V Petrohradě neměl nikoho, komu by se mohl svěřit, jak trpí, kdo by ho politoval ne jako vysokého úředníka, ne jako člena společnosti, ale prostě jako trpícího člověka. A nejen v Petrohradě, ale vůbec nikde takového člověka neměl... A dnes neměl mezi všemi známými jedinou blízkou duši. Měl hojnost toho, čemu říkáme vlivné známosti. Ale přátelské vztahy Alexej Alexandrovič postrádal.
• "Zisk nabytý nepoctivě, chytristikou," začal Levin, ač cítil, že nedovede jasně vymezit rozdíl mezi poctivostí a nepoctivostí, "například zisky bankovních domů," pokračoval. "Tento nešvar, bezpracné hromadění obrovského majetku, je stejný jako býval za najímání daní, jen forma se změnila. Le roiest mort, vive le roi! [Král je mrtev, ať žije král!] Sotva se podařilo odstranit nájemce daní, už se objevily železnice a banky. Zase bezpracné zisky."
• Když budeme usilovat o dokonalost, nemůžeme být nikdy spokojeni.
• Uvažování v něm budilo pochybnosti a bránilo mu, aby viděl, co má a co nemá být. Když nepřemýšlel, ale žil, tu si neustále uvědomoval ve své duši přítomnost neomylného soudce, jenž rozhodoval, který ze dvou možných skutků je lepší a který horší; a jakmile nejednal správně, hned to vytušil.
• Fjodor říká, že svobodník Kirillov myslí jen na své břicho. Je to pochopitelné a rozumné. My všichni jakožto myslící tvorové nemůžeme žít jinak než pro břicho. A najednou týž Fjodor prohlašuje, že žít pro břicho je špatnost, ale že musíme žít pro pravdu, pro pánaboha, a Levin mu z pouhého náznaku rozumí! A on i miliony lidí, kteří žili před staletími, i ti, kteří žijí dnes, sedláci, chudí duchem i mudrci, kteří o tom přemýšleli i psali, kteří svým nesrozumitelným jazykem říkají totéž - všichni se shodují v té jedné věci: pro co mají žít a co je správné. On i všichni ostatní lidé znají jen jedinou jistou, nespornou a jasnou pravdu, která nemůže být vyložena rozumově, neboť je mimo rozum, nemá příčin a nemůže mít následků. Má-li dobro příčinu, už to není dobro; má-li následek, totiž odměnu, také už není dobrem. Dobro je tudíž mimo řetěz příčin a následků. A Levin je znal a znali je všichni. A přitom hledal zázraky, litoval, že nespatřil zázrak, který by ho přesvědčil. A teď má zázrak před sebou, zázrak jedině možný, který neustále trvá, ze všech stran ho obklopuje, a on ho nepozoroval!
• Hledal odpověď na svou otázku. A odpověď mu nemohl dát rozum - ten se nemůže s otázkou srovnávat. Odpověď mu dal sám život v poznatku, co je správné a co špatné. A ten poznatek Levin ničím nezískal, ale byl dán jemu a všem ostatním, dán proto, že si jej nemohl odnikud odnést. Jak k tomu došel? Dospěl snad rozumovou úvahou k tomu, že máme milovat bližního svého a nesmíme ho ničit? Slyšel to jako dítě a radostně uvěřil, neboť mu bylo řečeno to, co žilo v jeho duši. A kdo to objevil? Rozum nikoliv. Rozum objevil zápas o bytí a zákon, podle něhož máme zničit každého, kdo nám překáží, abychom uspokojili svá přání. Je to závěr rozumový. Ale lásku k druhému člověku nemohl rozum objevit, poněvadž to není záležitost rozumová.
• "Ale to noviny píšou všecky jedno a totéž," pravil kníže. "To je pravda. Všecky melou stejnou, jak žáby před bouřkou. Však taky kvůli nim není nic jiného slyšet."
• "A s názorovou jednotou novin je to stejné. Kdosi mi to vysvětlil: jakmile dojde k válce, mají dvakrát tolik příjmů. Jak potom nemají soudit, že osudy lidu a Slovanstva... a tak dále?" "Nemám leckteré noviny rád, ale tohle není spravedlivé," řekl Sergej Ivanovič. "Kladl bych jedinou podmínku," pokračoval kníže. "Alfons Karr to krásně napsal před válkou s Pruskem: Soudíte, že válka je nevyhnutelná? Výborně. Kdo hlásá válku - do zvláštní, přední legie s ním a na zteč, do útoku, v čele všech!" "Redaktoři by se tam krásně vyjímali," s hlasitým smíchem řekl Katavasov, když si představil známé redaktory v takové vybrané legii. "Copak, ti by utekli," řekla Dolly, "darmo by překáželi."
• Když už vcházel do dětského pokoje, vzpomněl si, co vlastně sám sobě zatajil. Bylo to: jestliže je hlavním důkazem existence božstva zjevení, že existuje dobro, proč je toto zjevení omezeno pouze na křesťanskou církev? Jaký vztah má k tomuto zjevení náboženství buddhistů či mohamedánů, rovněž hlásajících a konajících dobro?
• Ano, jediný, očividný, nepochybný projev božství, toť zákony dobra, jež byly světu dány zjevením a jež pociťuje i v sobě. Tím, že je uznává, slučuje se anebo je vlastně chtěj nechtěj sloučen s jinými lidmi v jedno společenství věřících, které se nazývá církev. Ale co židé, mohamedáni, konfuciovci, buddhisté - co jsou tedy? Levin si opět položil tuto otázku, neboť právě ona se mu zdála nebezpečná. Jsou snad ty stamilióny lidí vskutku zbaveny nejvyššího blaha, bez něhož život nemá smyslu? Zamyslil se, ale ihned se v duchu opravil. Nač se vlastně táže? Táže se, jaký vztah mají k božství všechna různá náboženská vyznání všeho lidstva. Táže se, jak se obecně projevuje bůh celému světu se všemi těmi mlhovinami.
• Nový cit ho nezměnil, neoblažil, neosvítil ho najednou, jak o tom sníval - stejně jako cit k synovi. Ani žádné překvapení to nebylo. Ale víra - či snad ani ne víra, těžko říci, co to je, ale ten cit stejně nepozorovaně vstoupil utrpením do jeho duše a pevně v ní zakotvil. Bude se pořád ještě zlobit na kočího Ivana, ještě se bude hádat, bude nevhod vyslovovat své názory, ještě bude hradba mezi svatyní jeho duše a ostatními, dokonce i jeho ženou, bude ji zrovna tak zazlívat své obavy a potom litovat, ještě nebude rozumově chápat, proč se modlí, a přece se bude modlit - ale jeho život, celý jeho život bez zřetele k tomu, co by se s ním mohlo stát, každý jeho okamžik nejenže už teď není nesmyslný, jako byl dříve, ale obsahuje nepochybný smysl dobra a je na něm, aby jej do života vložil!

Externí odkazy

Encyklopedický článek Anna Kareninová ve Wikipedii

Dílo en:Anna Karenina ve Wikizdrojích