Dílo:Korálky v pupíku
Korálky v pupíku (1998) je kniha Hany Poltikovičové.[1]
Výroky
[editovat]- Ono se to člověka neptá. A možná právě proto jsem, po tomto období ticha a jakési zbytečnosti všeho, začala vychutnávat každý schod, po kterém jsem šla, každý zvuk, který jsem slyšela, každou barvu, kterou jsem spatřila. Chtěla jsem vystoupit z onoho mlčení, přestože jsem si tehdy myslela, že jedině tady je pravda.[2]
- Musím ale řící, že jsou i věci, ve kterých se s Vráťou rozcházíme. Ovšem jsou to věci většinou nepodstatné, jako například kdo nechal přes noc to okno otevřené, kdo hodil ty fixy za psací stroj, která izolepa drží líp a jestli je lepší zmrzlina kakaová nebo kávová. No a když už to někdy vypadá tak, že mě buď Vráťa uškrtí, nebo já ho propíchnu jeho speciálním nožem na klobásky, prohrábne si Vráťa rukou vlasy a řekne, že hlavní je, že se shodujeme v otázkách zásadních, jako je světový filozofický názor a postoj k politickým událostem doma i v zahraničí.[3]
- Největší role náleží největším hlupákům. A hlupáky hrají největší lidé.[4]
- Jednou ze základních věcí je neuzavírat, nevyslovovat závěry, ale spíš mlčky pozorovat a vnímat všechno kolem. Tak jako když jsme na návštěvě u přítele a procházíme jeho domem.[5]
- Tvojí jedinou povinností v životě je být pravdivý k sobě. Být pravdivý ke komukoli jinému je nejenom nemožné, ale je to i znamení falešného mesiáše.[6]
- To, o co jde, je ve všem. Všude. Odevždycky dovždycky. A není to závislé na nějakém schématu, na něčích symbolech, obřadech, na něčí terminologii. To už je hra lidí.[7]
- Ukazatelem tvé nevědomosti je to, jak hluboce věříš v nespravedlnost a tragédii. Tomu, co housenka nazývá koncem světa, mistr říká motýl.[8]
- Zde je test, jestli tvé poslání na zemi je skončeno: Jestli jsi naživu, tak skončeno není.[8]