Dílo:Láska za časů cholery

Z Wikicitátů
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Láska za časů cholery (špaň. El amor en los tiempos del coléra, 1. vydání r. 1985) je román Gabriela Garcíi Márqueze, pojednávající o životních osudech manželů dr. Juvenala Urbina a Ferminy Dazové a jejího oddaného milence Florentina Arizy. Román je psán bohatým, svěžím jazykem s láskou k detailnímu popisu všedních situací. Hlavními tématy jsou láska a stárnutí. Patří k vrcholům Márquezovy tvorby.

  • Člověk nemiluje děti, protože jsou to děti, ale zamiluje si je skrze náklonnost, která vzniká při jejich výchově.
  • Hlavní věcí v životě je zvládat strach, hlavní věc v manželství je učit se zvládat nudu.
  • Celý problém manželství spočívá v tom, že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.
  • Smrt nemá smysl pro legraci.
  • Duše se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.
  • Obědval skoro vždycky doma, na deset minut si vsedě zdříml na terase patia, a v polospánku slyšel prozpěvování služek pod hustou korunou mangovníku, vyvolávání prodavačů z ulice a od zálivů mrmlání motorů, jejichž výpary v odpoledním vedru plachtily po domě jako anděl, jemuž bylo souzeno shnít.
  • Ještě donedávna spočívalo hašení požárů na bedrech dobrovolníků, vybavených porůznu sebranými žebři a vědry na vodu; zpravidla si počínali tak zmateně, že napáchali více škod než samotný požár.
  • Tak poznal, že překonali mys dobré naděje, a znovu uchopil její velkou a hebkou ruku a pokryl ji drobnými osiřelými polibky, nejprve hrbolaté kůstky zápěstí, pak dlouhé jasnovidné prsty, průzračné nehty, a nakonec hieroglyfy jejího osudu na zpocené dlani.
  • Houbou nezmáčenou slzami smazala obraz Florentina Arizy a tam, kde v její paměti do oné chvíle bytoval, dala vykvést louce vlčích máků.
  • Napoprvé dopis přečetl jedním dechem vsedě na posteli, zvědavý spíš na jeho tón než na obsah, a než se dostal k druhému aršíku, věděl už, že je to přesně to psaní plné urážek, které očekával. Rozevřené je položil pod světlo lampičky na nočním stolku, stáhl si promočené střevíce a ponožky, u dveří zhasl velké světlo, nasadil si jelenicovou pásku na knír, a v kalhotách a košili se uvelebil v posteli, pod zády dva velké polštáře, aby se mu pohodlně četlo. V téhle pozici si dopis přečetl podruhé, tentokrát písmeno po písmeni, a každé písmenko bedlivě prozkoumával, aby mu neunikl žádný skrytý význam; potom si psaní přečetl ještě čtyřikrát, dokud se jím nenasytil tak, že napsaná slova začala pozbývat smysl.