[…] vůbec nejsme nejvyspělejší civilizace, která tady na Zemi byla. Vůbec se nevyvíjíme v přímce od toho primitivního kdysi dávno, jak si myslíme, až po to vyspělý dnes a ještě vyspělejší v budoucnosti. To, co tady pojímáme pod slovemčas, je velkej omyl. Všechno je. A všechny ty nejrůznější skutečnosti a světy se můžou různě prolínat, měnit, mizet, objevovat, přeskakovat, můžou tančit, kroutit se, vlnit, napojovat se…, můžou v sobě udělat průchod, tunel…[2] — Hana Poltikovičová, Pomerančová vůně chce tančit