Dlouho jsem nevěděl, že v duchovní cestě není žádná časová následnost. Že vlastně už teď, v tomto okamžiku, jsme všichni prozřelí, jen o tom nevíme. Nejvyšší skutečnost je stále zde, jen je zastřená myšlenkami. Když je odvalíme, je tady pravda.[1] — Eduard Tomáš
Chci vám všem moc poděkovat. Je to velká událost nejen pro nás, ale i pro všechny ostatní nezávislé hudebníky a umělce, kteří se neustále protloukají. Skutečnost, že tu dnes stojíme a že v ruce držíme tuhle sošku, je dokladem toho, že jakkoli velké máte sny, jsou možné. Je to spravedlivé vůči všem, kdo mají odvahu snít a nevzdávají se. Tahle píseň byla napsána z pohledunaděje a naděje nás nakonec všechny spojuje, jakkoli se jeden od druhého lišíme.[2] — Markéta Irglová (děkovná řeč, kterou pronesla roku 2008 poté, co obdržela se svým přítelem Glenem Hansardem Cenu akademie pro nejlepší filmovou píseň)