Jediný způsob, jak si být jist, že chytíme svůj vlak, je zmeškat ten, co jede před ním.[1] (The only way of catching a train I have ever discovered is to be late for the one before.)[2] — Gilbert Keith Chesterton
„A není ti lidstva líto?“ Proboha, nech mne! Co mám dělat? Vždyť to chtěli lidé; všichni chtěli mít Mloky, chtěl je obchod, průmysl a technika, chtěli je státníci i vojenští páni – I mladý Povondra to říkal: my všichni za to můžeme. Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny.[3] — Karel Čapek, Válka s mloky
Vlak se hnul. Honzíkem to škublo, až se mu hlava rozkývala. Ale Honzík se díval na maminku. Viděl, že se ústy směje, a všiml si, jak jí z očí kanou slzy. Maminka pláče! Přitom se Honzíkovi zdálo, že mu ujíždí někam dozadu. Jako by ji někdo od něho odstrkoval. Za chvilku ji už neviděl vůbec. Kolem očí mu ubíhaly cizí domy, ale maminka se ztratila nadobro. Honzíkovi bylo najednou smutno. — Bohumil Říha, Honzíkova cesta
