Dílo:Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem
Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem (2010) je esej spisovatele Patrika Ouředníka.[1]
Výroky
[editovat]- Ztracený ráj vstupuje do téže logiky jako zlatý věk; koncept, jenž má svou obdobu i v jiných civilizacích. Specifičnost judeokřesťanského dědictví tkví, jak už bylo řečeno, v lineárnosti času, v níž je předurčen zrod západního historického myšlení. Nový zákon nadto kodifikuje zdokonalitelnost lidského plemene; lidské snažení může být eventuálně smysluplné. Pokusy o znovunalezení či později vybudování pozemského ráje, chiliasmus a příprava k poslednímu soudu se podílejí na urychlení historického času, který je dán lidskému společenství.[1]
- Přítomnost knihovny je v utopiích vzácná. Obecně vzato přistupují utopisté ke knihám s nedůvěrou: jde o objekt soukromého rázu, který izoluje jedince a vzdaluje ho kolektivu, nehledě k tomu, že kniha může čtenáři nasadit do hlavy nepatřičné myšlenky. K čemu jsou nám knihy, žijeme-li v ideálním světě?[1]
- Vedle nereálnosti své ideální obce signalizuje [Thomas More] možná především její nerealizovatelnost – nejlepší z možných světů bude zas jen prasečinec plný špehů a ožralých lhářů.[1]
— (o „Utopii“ Thomase Mora)