Vůbec si myslím, že zločinnost je u nás tak rozbujelá hlavně proto, že se vyplácí a že je málo riskantní. Pro darebáky je v této dosud mladé demokracii příliš snadný život … Darebáky je třeba zastrašit, vypudit. Jinak nás čeká to, že ve strachu budou žít ti slušní.[2] — Jiří Menzel
Po dvou, třech, čtyřech dnech chůze si člověk nepřeje nic než spát. Taky jsem si to přál. Ale říkal jsem si: Jestli má žena věří, že jsem naživu, věří, že jdu. Kamarádi věří, že jdu. Všichni mi důvěřují. A byl bych darebák, kdybych nešel dál.[3][4] Après deux, trois, quatre jours de marche, on ne souhaite plus que le sommeil. Je le souhaitais. Mais je me disais : Ma femme, si elle croit que je vis, croit que je marche. Les camarades croient que je marche. Ils ont tous confiance en moi. Et je suis un salaud si je ne marche pas.[5] — Antoine de Saint-Exupéry, Země lidí (Henri Guillaumet)