Celý den jsem až příliš dlouho sám, trochu si čtu, ale když to dělám dlouho rozbolí mě hlava. Kreslím a maluju - to mě nikdy neunaví - kolik zmůžu, a když se začíná stmívat, sám sebe se ptám, jestli k mému lůžku přijde (sestřenka) Jeanne d´Armagnacová! Někdy se objeví a chce si se mnou hrát, a já jí naslouchám, když se dá do povídání, aniž se na ní přitom dívám. Je tak veliká a tak krásná! A já nejsem ani velký, ani krásný. [1] -- Henri de Toulouse-Lautrec
Stěží lze očekávat, že by se spisovatel cítil zvlášť poctěn, když je vyznamenán ministrem, jehož podpis ze dne na den klesne v ceně o deset tisíc guldenů.[3] — Willem Frederik Hermans (poté, co mu ministr kultury poslal oficiální sdělení o udělení ceny P. C. Hoofta s chybnou částkou 18 000 guldenů (místo 8 000) a vzápětí se opravoval)
Úvahy starého umírajícího mága: Všechno je poslední dobou nějaké mizerné. (...) V ničem není ten správný život. A dni jsou taky kratší. Hmm. Něco se na nich pokazilo. Nejsou to prostě ty staré dny. Hmm. Každý z nich trvá celou věčnost, což je divné, protože dny v množném čísle letí jako splašené. — Terry Pratchett, Sekáč
