Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem dobrá zpěvačka. Když mi bylo 5 let, začala jsem zpívat v kostele a nenáviděla jsem svůj hlas, protože zněl jako dospělé ženy, ne jako dítěte. Styděla jsem se za to. I never thought of myself as a good singer. When I was 5 years old I started singing in church and I hated my voice because I sounded like a grown woman, not a child. I was ashamed of it.[3] — Loleatta Hollowayová
Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry?“ Místo toho se zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají.[4] — Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ
Mnoho mužů si myslí, že do kněžského stavu byli povoláni z vyšší moci, ale ve skutečnosti je tam povolal jejich vlastní vnitřní hlas, který říkal: Je to lehké zaměstnání, v teple, pod střechou, nebo bys snad chtěl být oráčem jako tvůj otec?[5] Many feel they are called to the priesthood, but what they really hear is an inner voice saying, 'It's indoor work with no heavy lifting, do you want to be a ploughman like your father? — Terry Pratchett, Malí bohové
Ti, co měli sklon vnímat nadpřirozené jevy, cítili, že je něco ve vzduchu, a ráno se skutečně ozval hlas, který se rozléhal – hřmotný, ohlušující hlas, nepodobný žádnému pozemskému, hlas, který vycházel shora a zároveň odevšad, doprovázen podivným hvízdotem a pískotem – jako by měl ve vsi nastat Soudný den.[6] — Ephraim Kishon, Liška v kurníku
↑KISHON, Ephraim. Liška v kurníku. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 269 s. ISBN80-7106-756-3. Kapitola Hlas z nebes, s. 259.
