Složil jsem to bídné tělo na polštář; ale jakýť jest můj sen mohl býti? Zdříml jsem však, a zdálo mi že ke mně dva anjelé přišli a otírali tvář mou rouchou velmi pěknou, napomínajíce mne, abych se spěšně strojil jíti s nimi. Já pak věřím mému Pánu Bohu, že ne ve snách, ale v skutku je mám přítomné, kteříž mně v životě tomto slouží a po smrtiduši mou do lůna Abrahamova donesou. A ač hříšný jsem, očištěn jsem krvíSpasitele mého, kterýž učiněn jest obětslitování za hříchy naše. A protož nechť přijde hodinasmrti: hotov jsem.[4] — Kašpar Kaplíř ze Sulevic
Dá se říct, že v posledních několika měsících jsem už spal šestnáct až osmnáct hodindenně. Pak mi ještě zbývalo šest hodin zabít jídlem, přírozenými potřebami, vzpomínkami a příběhemČechoslováka. Je peux dire que, dans les derniers mois, je dormais de seize à dix–huit heures par jour. Il me restait alors six heures à tuer avec les repas, les besoins naturels, mes souvenirs et l'histoire du Tchécoslovaque.[6] — Albert Camus, Cizinec
