Přeskočit na obsah
- Často slýcháme o hrubosti nastupující generace. Sám patřím mezi staříky a dalo by se očekávat, že se postavím na stranu starších, ale ve skutečnosti mě více zaráží špatné chování rodičů k dětem než dětí k rodičům. Kdo z nás by se necítil v rozpacích při rodinném obědě, kde otec nebo matka jednají se svými dospělými potomky tak nezdvořile, že kdyby se tak chovali k jakýmkoli jiným mladým lidem, bylo by to jen příčinou ukončení známosti? Dogmaticky trvají na svém ve věcech, kterým jejich děti rozumějí lépe než oni, nezdvořile je přerušují, zcela zjevně si protiřečí, zesměšňují věci, které mladí berou vážně (někdy třeba jejich náboženství), urážlivě se vyjadřují o jejich přátelích. To všechno dává snadnou odpověď na otázku „Proč jsou stále pryč? Proč mají kteroukoli jinou domácnost raději než svůj vlastní domov?“ Kdo by nedal přednost zdvořilosti před nekulturností?[1]
— Clive Staples Lewis, Čtyři lásky
- Nietzsche nám připomíná, že si tuto otázku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo-tma; jemnost-hrubost; teplo-chlad; bytí-nebytí. Jeden pól protikladu byl pro něho pozitivní (světlo, teplo, jemnost, bytí), druhý negativní. Takové dělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až na jeden případ, říká Nietzsche: co je pozitivní, tíha nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní.[2]
— Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí
-
