Jean-Jacques Rousseau

Z Wikicitátů
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání


Jean-Jacques Rousseau

Jean-Jacques Rousseau (28. června 1712, Ženeva - 2. července 1778, Ermenonville, Francie) byl francouzský filosof a spisovatel švýcarského původu.

Výroky[editovat]

Ověřené[editovat]

  • Příroda žádá, aby děti byly dětmi, než se stanou dospělými lidmi.[1]
  • Nač by nám bylo právo, kdyby nebyla lidská nespravedlnost. [2]
  • První člověk, který si ohradil pozemek a odvážil se prohlásit: ,Tohle je moje!' A našel dostatek prostoduchých lidí, co mu uvěřili, se stal skutečným zakladatelem civilizované společnosti. Kolik zločinů válek, vražd, bídy a hrůz by si lidstvo ušetřilo, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a svolal na své druhy:, Mějte se na pozoru před tím podvodníkem, pokud ho poslechnete a zabudnete, že plody patří všem, ale zem nikomu, jste ztraceni! [3]
  • Mezi právem silnějšího a právem prvního majitele se rozpoutal nelítostný spor, který se obvykle končívá bitvami a vraždami. [4]
  • Nakonec bych dokázal, že na vrcholu vážnosti a bohatství vidět jen hrstku mocných a majetných, zatímco v temnotě a bídě se rýsuje zástup ubožáků... Uprostřed tohoto chaosu a zvratů vládne despotismus... Tatáž síla, což ho udržela u moci, ho i zvrhne [5]
  • O suverenitě: Každý člen dává svou osobu a všechnu moc pod nejvyšší řízení obecné vůle a každý je tak přijímaný jako neoddelitelná část celku. [6]
  • Pokud suverén tvoří jednotlivci, skládá se z nich, nemá ani nemůže mít opačný zájem než oni. Svrchovaná moc nepotřebuje vůči poddaným žádné záruky, protože je nemožné, aby těleso chtělo škodit všem svým členům ... aby společenská smlouva nebyla prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, který státnímu tělesu dává takovou sílu, která každého, kdo by odepřel poslechnout obecnou vůli, k tomu může donutit, což znamená, každý je nucen být svobodný. [7]
  • Společenská smlouva je základem takové rovnosti mezi občany, kdy se všichni zavazují za stejných podmínek a mají také všichni stejná práva. [8]
  • Obecná vůle je první zásadou veřejné ekonomie a základním pravidlem vlády. [9]
  • Pramenem všech zákonů je obecná vůle. Spravedlivé zákony jednají v souladu s obecnou vůlí. [10]
  • Život jednoho nebo druhého je společnou věcí všech, všichni společně cítí; je zde vzájemná vnitřní spojitost mezi všemi částmi. Pokud dojde k porušení vzájemných vztahů, zanikne jejich dokonalá jednota. [11]
  • Pozorná a dobře smýšlející vláda, která neustále bdí na tom, aby v lidech udržovala a připomínala lásku k vlasti a dobré mravy, předchází tak už zdaleka zlům, které jsou dříve či později důsledkem nezájmu občanů o osud republiky, a klade úzké meze soukromému zájmu jednotlivců, kteří svou silou oslabují stát a od nichž stát nic dobrého nemůže čekat. Všude, kde národ miluje svou vlast, respektuje zákony a žije prostě, zbývá jen málo, aby se stal šťastným. Ve veřejných záležitostech, kde štěstí hrá menší roli než v osudech jednotlivců, je moudrost tak blízká štěstí, že spolu splývají. [12]
  • Nestačí však mít občanů a chránit je, je třeba také pamatovat na jejich existenci. Starost o veřejné potřeby je samozřejmou záležitostí obecné vůle a třetí hlavní povinností vlády. [13]
  • Vzdát se své svobody znamená vzdát se své lidské hodnoty, svých lidských práv a dokonce i svých povinností. Když se kdokoli všeho vzdá, není možné ho za to nijak odškodnit. [14]
  • Ctnost je souladem soukromé vůle s veřejnou vůlí. [15]
  • Zvláštní a neblahé je zřízení, kde nashromážděné bohatství poskytuje prostředky na ještě větší akumulaci a kde nemajetní nemohou nic nabýt, kde dobrák nemá šanci zbavit se chudoby, kde nejvyšší vážnost požívají darebáci a kde se nevyhnutelně třeba zříci počestnosti, aby se člověk stal ctihodný. [16]
  • Jedním z nejdůležitějších úkolů vlády je předcházet krajnosti v majetkové nerovnosti, nikoliv však odnětím bohatství jeho majitelů, ale tím, že všem odebere prostředky na jejich hromadění, ne stavěním chudobinců, ale tím, že jim zajistí, aby se staly skutečnými občani. [17]
  • Čím větší je stát, tím menší je svoboda. [18]
  • Rodina je prvním vzorem státní společnosti, hlava státu je obrazem otce, lid je obrazem dětí; a všichni jsou zrození rovni a slobodní, zcizují svou svobodu jen pro svůj užitek. [19]
  • Ať se tedy vlast ukáže společnou matkou všech občanů, ať výhody, kterým se těší ve své zemi, jim ji učiní drahou. Ať vláda ponechá aby cítili, že zde jsou doma, a ať jsou v jejích očích zákony vždy zárukou společné svobody. Tato práva patří v celé své kráse všem lidem. ... Vlast nemůže existovat bez svobody, svoboda bez ctnosti a ctnost bez občanů. Všechno to budete mít, až když vytvoříte občany. ... Nestačí však mít občany a chránit je, je třeba také pamatovat na jejich existenci. Starost o veřejné potřeby je samozřejmou záležitostí obecné vůle a třetí hlavní povinností vlády. [20]
  • Lidé tvoří stát a půda živí lidí: průměrný poměr je, aby území postačilo na obživu svých obyvatel! V správném poměru spočívá síla ideálního státu. [21]
  • Otroci ve svých okovech ztrácejí všechno, dokonce i přání, aby se z nich vyprostili. Milují své poddanství tak, jak Oddyseoví druhové milovali svou zvířecí podobu. Prvních otroků stvořila moc a zbabělost otroků jejich otroctví prodloužila. [22]
  • Jakmile věřejná služba přestane býti hlavní záležitostí občanu a když slouží víc svou peněženkou než svou osobou, je stát již blízko své skáze. Slovo finance je slovem otroka; je neznámé v obci. V opravdu svobodném státe konají občané vše vlastníma rukama a nic penězi... [23]
  • Peníze, které člověk má, jsou nástrojem svobody, ty, které loví jsou nástrojem otroctví. Peněz jsem si nikdy necenil tak jako druzí lidé. Navíc se mi nikdy nezdály příliš pohodlné: sami o sobě nejsou k ničemu, pokud se z nich chce člověk radovat, musí je v něco proměnit, musí kupovat, dohadovat se, často být oklamán, dobře platit a být špatně obsloužen. ... Dobře cítím, že peníze jsou pro mě ničím a tak se téměř stydím za to, že vůbec nějaké mám, a ještě víc, že jejich užívám. [24]
  • Člověk se narodil svobodný a všude je v okovech. Ten, kdo se má za pána ostatních zůstává větším otrokem než oni. [25]
  • Prvořadým zlem je nerovnost, kterou zapříčinilo vlastnictví, ačkoli výrazy chudý a bohatý jsou relativné, a kde vládne rovnost, není majetků ani bídy. Z bohatství vzklíčilo přepych a zahálka; z honosnosti vzešly krásné umění. ... boháči a vědci se jen vzájemně korumpují. [26]
  • Komfort devastuje vše; kazí boháče, co se z něj těší, i ubožáka, co po něm dychtí. [27]
  • Zvláštní a neblahé je zřízení, kde nashromážděné bohatství poskytuje prostředky na ještě větší akumulaci a kde nemajetní nemohou nic nabýt, kde dobrák nemá šanci zbavit se chudoby, kde nejvyšší vážnost požívají darebáci a kde se nevyhnutelně třeba zříci počestnosti, aby se člověk stal ctihodným. [28]
  • Občanská svoboda je vymezena zákonem, který je projevem obecné vůle a jeho smyslem je odstranění individuálních závislostí, tedy odstranění svévole bohatých, vlivných jednotlivců a skupin. [29]
  • Není snadné rozlišit, co je v současné lidské přirozenosti původní a co umělé, a je dobré znát stav, který již neexistuje, který snad ani nebyl, který pravděpodobně už nikdy nenastane, o kterém však musíme mít nutně správný pojem, abychom správně posoudili svůj současný stav... [30]
  • Nerovnost ... získává stabilitu a legitimitu díky ustanovenému vlastnickému právu a platným zákonem. ... dítě rozkazuje starci, hlupák usměrňuje mudrce, hrstka vyvolených si hoví v nadbytku, dokud zástup vyhladovělých chudáků nemá ani na to nejnutnější. [31]
  • Rád bych se narodil v zemi, kde vládce a lid jednají ve společném zájmu, kde státní aparát sleduje pouze společné štěstí, což je možné pouze v případě, že lid a vládce tvoří "jeden a tentýž subjekt. [32]
  • Jen rozum nás učí poznávat dobro a zlo. Svědomí, které nás učí milovať jedno a nenávidet druhé, ačkoli je nezávislé na rozumu, nicméně nemůže vyvinout bez něj. [33]
  • Sám od sebe chce lid vždy dobro, ale sám od sebe je vždy nevidí.[34]
  • Jsme maličká částka velkého celku, jehož meze nám unikají a který přenechává Tvůrce našim nerozumným hádkám. Jsme dost ješitný, když chceme rozhodovat o tom, čím je tento velký celek ve své podstatě a čím jsme my vůči němu. [35]
  • ...vím proto, že cítím. ... Nevím proč existuje vesmír, ale přece pozoruji stále, jako je uspořádaný, stále pozoruji vnitřní souvislost, podle níž bytosti, ze kterých se svět skládá si navzájem pomáhají. Jsem jako člověk, který poprvé viděl otevřené hodinky a neustále by obdivoval jejich sestrojení, ačkoli by neznal použití tohoto stroje anevidel ještě jejich ciferník. [36]
  • Pokud je Sokratův život a jeho smrt životem a smrtí mudrce, je Kristův život a jeho smrt životem a smrtí Boha. [37]
  • Rostliny formujeme pěstováním lidí výchovou. [38]
  • Stěžujeme se na to jaké jsou děti, a nevidíme, že lidské pokolení by zahynulo, kdyby člověk nebyl nejprve dítětem. [39]
  • Chovanec, u kterého si rozličné učení odporují, je špatně vychovaný a nikdy nebude sám se sebou vyrovnaný, pouze chovanec u něhož se tato učení setkávají v jednom a bodě a směřují ke stejným, cílem, dosáhne sám svůj cíl a žije ve shodě sám se sebou. Pouze tento chovanec je dobře vychovaný. [40]
  • Podstatné je abychom byli dobří k lidem, se kterými žijeme. [41]
  • Předmětem našeho opravdového studia je studium lidského postavení. Kdo z nás dokáže nejlépe snášet štěstí a neštěstí tohoto života, je podle mého mínění nejlépe vychovaný; z toho vyplývá, že opravdová výchova spočívá méně v předpisech a jako ve cvičeních. Učit se začínáme, když začínáme žít; naše výchova začíná našim narozením; naší první učitelkou je kojná. Proto i slovo "chovat" mělo původně jiný smysl, jaký mu dnes my dáváme; znamenalo živit. [42]
  • Lidé buďte lidští, je to vaše první povinnost; buďte takoví vůči lidem všech stavů, vůči každému věku, vůči všemu, co není člověku cizí! Jaká moudrost může pro vás existovat kromě lidskosti? [43]
  • Nevíme, co je absolutně štěstí nebo neštěstí. Vše je v tomto životě smíšeno; neokusíme v něm žádný čistý cit, nezůstanou ve stejném stavu ani dva okamžiky. Naše duševní nálady právě tak jako naše tělesné uzpůsobení se ustavičně mění. Dobro a zlo jsou nám všem společné, ale v různé míře. Nejšťastnější je ten, kdo nejméně trpí; nejubožejší je ten, které prožívá nejméně radosti. Vždy je více utrpení než radosti: tento nepoměr je všem společný. Tedy lidské štěstí na zemi je pouze negativním stavem; třeba ho měřit podle nejmenšího množství vytrpěné zla. [44]
  • Skutečný svět má své hranice, obrazný svět je nekonečný. [45]
  • Lidé nejsou od přírody ani králové, ani velmoži ani dvořané, ani boháči; všichni se rodí nazí a chudí; všichni podléhají životním strastem, útrapám, zlu, potřebám, bolestem všeho druhu; nakonec všichni jsou odsouzeni k smrti. Všechno toto je opravdu lidské; žádný smrtelník není z toho vyňat. Začněte tedy studovat v lidské přirozenosti to, co je od ní neoddělitelné, co tvoří podstatu lidskosti. [46]
  • V čem tedy spočívá lidská moudrost neboli cesta k opravdovému štěstí? ... spočívá v tom, že zmenšujeme převahu tužeb nad schopnostmi, a v tom, že uvádíme do úplné rovnováhy sílu a vůli. ... bída netkví v nedostatku něčeho, ale v potřebě, kterou pro ně cítíme. [47]
  • Kdybychom byli nesmrtelní, byli bychom velmi bídně tvory. ... Kdyby nám nabídli nesmrtelnost na Zemi, kdo by chtěl prjať tento smutný dar? Jaké útočiště, jaká naděje, jaká útěcha by nám zůstala proti úderům osudu a proti lidské nespravedlnosti? [48]
  • Opravdu svobodný člověk, chce jen to, co může chtít a dělá to, co se mu líbí. Jedná podle své vůle, nepotřebuje k jejímu provedení pomoc jiného. To je moje hlavná zásada. Jde jen o to, aplikovat ji na dětství a vyplynou z ní všechna pravidla výchovy. [49]
  • Víte jaký je nejjistější způsob, abyste udělali dítě nešťastným? Přivyknout ho na to, že všechno dostane. [50]
  • Nikdy nemáme dětem ukládat trest, jen abychom trestali, ale že trest musí vždy přijít jako přirozený následek špatného činu. [51]
  • Dobrý skutek je mravně dobrým pouze tehdy, když ho konáme, protože je dobrý, a ne proto, že ho konají druzí. [52]
  • Nic nemůže lépe uklidnit toho, kdo se leká nočních temnot, jak slyšet v sousední pokoji smát se a vesele žertovat shromážděnou společnost. [53]
  • Výchova dětí je zaměstnání, při kterém musíme vědět ztrácet čas, abychom ho získali. [54]
  • Odkud pochází lidská slabost? Z nerovnováhy, která je mezi silou a přáními člověka. [55]
  • Lidská inteligence má své meze a člověk nejenže nemůže vědět všechno, ale nemůže vědět ani to málo, co vědí ostatní lidé. [56]
  • Neříkejte dětem o věcech, které nedokážou pochopit... Nenahrazujte znak věcí, s výjimkou případů, kdy nemůžete ukázat věc samou... [57]
  • Každý člověk chce být šťastný, ale aby takový mohl být, nejprve musí vědět, co je štěstí. Štěstí přirozeného člověka je tak jednoduché jako jeho život. Spočívá v tom, aby netrpěl, aby byl zdravý, svobodný a měl, co potřebuje. Štěstí morálního člověka je něco jiného ... [58]
  • Nikdy neukazujte dítěti něco, co nemůže vidět. [59]
  • Kdo chce být moudrý, musí rozeznat což není moudré. [60]
  • První a obdivuhodné řemeslo je zemědelství, kováře bych dal na druhé místo, tesařské na třetí. [61]
  • Konvenční rovnost mezi věcmi vedla k vynálezu peněz, neboť peníze jsou jen prostředkem porovnávání ceny věcí různého druhu. V tom smyslu jsou peníze opravdovým pojivem společnosti; jak peníze však může sloužit vše; kdysi byl jimi dobytek a ještě i dnes u některých národů se platí lasturou; železo bylo platidlem ve Spartě, kože ve Švédsku, zlato a stříbro u nás ... Kdybyste chtěli vysvětlit dětem, jak se pro znaky zanedbávali věci samy, zrodily všechny přízraky lidské mínění, jako země bohaté na peníze musí být ve všem chudé, povídali byste se s dětmi nejen jako s filozofy, ale jako s mudrci, a chtěli byste, aby porozuměli tomu, co správně pochopili jen málokteří filozofové. [62]
  • Způsob vytváření pojmů dodává jistý charakter lidskému duchu. Duch, kteří tvoří své pomy pouze na základě reálných vztahů, je hloubavý duchem; duch, který se uspokojí se zdánlivými vztahy, je duchem povrchním. Kdo vidí vztahy takové jaké jsou, je duchem správným, kdo je hodnotí špatně, je duchem chybným; kdo si vymýšlí domnělé vztahy, které nejsou skutečné, ani pravděpodobné, je blázen; kdo vůbec neporovnává, je hlupák. Větší nebo menší schopnost porovnávat vztahy je to, co dává lidem více či méně ducha. [63]
  • Jak rychle putujeme po zemi! První čtvrtina života uběhne dříve, než poznáme jeho cíl; poslední čtvrtina plyne, když jsme se už přestali z něj těšit. Zpočátku neumíme žít, brzy už žít nemůžeme; a v intervalu, který odděluje tyto dvě neužitečné krajnosti, tři čtvrtiny zbývající času strávíme spánkem, prací, bolestí, odříkáním a trápeními každého druhu. Život je krátký ani ne proto, že krátce trvá, ale proto, že i z tohoto krátkého času nezbývá nám téměř nic na to, abychom ho užívali. Smrt může být jakkoli vzdálena od narození, život je vždy příliš krátký, pokud období života je špatně vyplněné. [64]
  • Sebeláska je primitivní, vrozená, prvotní vášeň a zůstanou vášně jsou v jistém smyslu pouze její obměnami... Prvním citem dítěte je sebeláska, druhým citem, který vyvěrá z prvního, je láska k těm, s nimiž přichází do styku; neboť ve svém stavu slabosti, ve kterém se ocitá, poznává lidi jen podle toho, že mu pomáhají a starají se o něj. [65]
  • Jakmile muž pocítí touhu za ženou, již není osamocenou bytostí, jeho srdce už není osamělé. Z tohoto citu se rodí všechny vztahy k lidstvu, všechny náklonnosti lidského srdce. [66]
  • Vidím pouze jeden dobrý prostředek, jak zachovat dětem nevinnost, a to je ten, aby si ji vážili a milovali všichni ti, kteří jsou v jejich blízkosti. [67]
  • Soucit je první cit, který se podle přirozeného řádu dotýká lidského srdce. [68]
  • Utrpení bohatého nevyplývá z jeho postavení, ale z jeho samého, neboť zneužívá své postavení. [69]
  • Není vlastností lidského srdce vcítit se do postavení lidí šťastnějších, než jsme my sami, ale pouze do postavení těch, kteří jsou hodni politování. [70]
  • Bližního litujeme pouze pro takové neštěstí, o kterém víme, že i nás může postihnout. [71]
  • Soucit, který máme s neštěstím nějakého člověka, neměří se podle velikosti tohoto neštěstí, ale podle citu, který projevujeme vůči tomu, kdo neštěstí snáší. [72]
  • Štěstí příliš posuzujeme podle zdání, předpokládáme ho tam, kde je ho nejméně, hledáme ho tam, kde ani nemůže být, veselost je jen jeho klamavým znamením. Veselý člověk je nejednou nešťastný, chce jen splést jiných a oklamat sebe sama ... Opravdová spokojenost není ani veselá, ani pošetilá ... opravdu šťastný člověk, téměř nemluví, skoro se nesměje, celé své štěstí ukrývá ve svém srdci. [73]
  • Společenský člověk se skrývá celý život ve své masce. Protože téměř nežije vlastním životem, vždy je sám sobě cizí a necítí se dobře, pokud se má vrátit do vlastního "já." Čím je to mu je ničím, čím se zdá být, to mu je všem. [74]
  • Abychom poznali lidi, musíme vědět jak jednají. [75]
  • Není možně, aby události popisované v dějinách byly přesným vylíčením událostí tako, jak se ve skutečnosti odehrály. Mění svou podobu v hlavě dějepisce, přetvářejí se podle jeho zájmu, dostávají zabarvení podle jeho předsudků. [76]
  • O Bohu: Nepochopitelná bytost, která vše objímá, která hýbe světem a tvoří celý systém bytostí, není ani viditelná našemu zraku, ani hmatatelná našim rukám, vymyká se našim smyslům; dílo je viditelné, ale jeho tvůrce se skrývá. Není to maličkost poznat jeho existenci; a když jsme se dostali až sem, že si klademe otázku, jaký je, kde je, náš duch je zmatený, bloudí a nevíme, co si máme myslet.. [77]
  • Lepší by bylo nemít žádnou představu o božství, než mít o něm nízké, fantastické, urážlivé a nedůstojné představy; menší zlo je nepoznat Boha, jak ho urážet. [78]
  • Nač by bylo třeba hledat peklo na druhém světě? Vždyť je už i na tomto světě v srdcích špatných lidí. [79]
  • Bůh je dobrý, nic není jasnější, ale dokud se lidská dobrota projevuje v lásce k bližnímu, Boží dobrota se projevuje v lásce k pořádku, neboť řádem udržuje všechno, co existuje a spojuje každou část s celkem. Bůh je spravedlivý, o tom jsem presvedečný, a je to výsledek jeho dobroty. Lidská nespravedlnost není jeho dílem, ale dílem lidí ... Spravedlnost člověka spočívá v tom, aby dal každému, co je jeho, zatímco Boží spravedlnost spočívá v tom, že požaduje od každého účet za to, co mu udělila. [80]
  • Marně si říkám, Bůh je takový. Cítím to, dokazuji si to; no proto ještě nechápu, jak může být takový. Nakonec čím více se snažím zkoumat jeho nekonečnou bytost, tím méně ji chápu; ale stačí mi vědomí, že je: čím méně ho chápu, tím více se mu klaním. [81]
  • Kdyby poslouchali pouze to, co Bůh mluví k lidskému srdci, bylo by na zemi na věky jen jedno jediné náboženství. [82]
  • Bůh kterému se klaním, není Bohem tmy. [83]
  • Čtení Bible, zvláště čtení evangelia, které jsem pěstoval už několik let, přinutilo mě opovrhovat hloupými a nízkými výklady, kterými vysvětlovali Ježíše Krista lidé pramálo hodni toho, aby ho pochopili. [84]
  • Pamatuj, že náboženské povinnosti nejsou závislé na lidských institucí, že spravedlivé srdce, je opravdovým božím chrámem ... Mluv pravdu, konej dobro, to je důležité; aby člověk plnil své povinnosti na zemi ... pracujeme pro sebe tím, že na sebe zapomínáme .... jen naděje spravedlivého člověka nás nikdy nelže. [85]
  • Dejte mladým lidem zaměstnání, které milují a na všechno ostatní zapomenou. [86]
  • Celá naše bezmocnost pramení v slabosti naší vůle, ačkoli máme vždy dost síly, abychom provedli, což velmi chceme provést. Pokud člověk chce, nic není těžké (Volenti nihil difficile). [87]
  • Jméno Žofie má dobré znamení pro budoucnost. Pokud ta, kterou si vyvoliž, nebude mít její jméno, bude alespoň hodná, aby ho měla, a už ji dopředu můžeme ním poctít. [88]
  • Když milujeme, chceme aby nás také milovali. [89]
  • Ani milenka, ani kamarád se nedají koupit. Snadno můžeme mít ženy za peníze, ale to je nejlepší způsob, aby nás ani jedna nemilovala. Láska není na prodej, a peníze ji dozajista zabíjejí. [90]
  • Démon vlastnictví otravuje všechno, čeho se dotkne. Boháč chce být všude pánem a dobře se cítí pouze tam, kde není; stále ho to nouká utíkat sám před sebou. [91]
  • Pokud chceme vychovat přirozeného člověka, to ještě neznamená, abychom z něj udělali divocha a vyhnali ho do hlubin lesa; ale stačí, aby se nedal strhnout do víru spoločenského života, ani vášněmi, ani mínkami lidi, aby viděl vlastníma očima, cítil vlastním srdcem, aby se nedal vést žádnou autoritou, ale jen svým rozumem. [92]
  • Celý zbytek dne jsem bádal a bloudíc hlubokým lesem, nacházel jsem tam obraz prvních dob... odkrývál jsem malé lidské lži; osmělil jsem se odhalit v celé jejich nahotě přirozenou lidskou povahu, sledovat pokrok času a věcí, které jich znetvořili, a porovnáním člověka lidského s člověkem přírodním ukázat v jeho údajném zdokonalování skutečný zdroj jeho běd ... křičel jsem ... Vy nerozumní, kteří naříkáte na přírodu, vězte, že všechny špatná pocházejí z vás! Z těchto úvah vzešla Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi. [93]
  • Z vlastní zkušenosti jsem se dozvěděl, že zdroj skutečného štěstí je v nás. [94]
  • Nikdy jsem si nemyslel, že by svoboda člověka záležela v tom, aby dělal, co chce, nýbrž spíše v tom, aby nikdo nedělal, co nechce. [95]
  • Vše v zemi plyne, nic nezachovává stejný nezměněný tvar a naše náklonnosti, spojené s věcmi, které se nacházejí před námi, se nevyhnutelně změní a odejdou. [96]
  • Štěstí je trvalý stav, který není v tomto světě a pro člověka možný. [97]
  • Neblahý dar nebes je citlivá duše! Kdo ho dostal, musí čekat pouze utrpení a bolest na zemi. Stane se ubohou hračkou počasí a ročních období, slunce nebo mlhy. Zachmuřená nebo jasná obloha bude řídit jeho osud a spokojený nebo smutný bude podle toho, jaký vítr bude foukat. [98]
  • Sladké iluze, sladké přeludy. Poslední útočiště nešťastných! Ach, pokud je to možné nahraďte nám skutečnost! Jste přece ještě čímsi pro ty, pro které už štěstí neexistuje. [99]

Neověřené[editovat]

  • Aby člověk mohl, aby se odvážil říkat velké pravdy, nesmí záviset na svém úspěchu.
  • Bez upřímnosti je jakákoli diskuse pouhý žvást.
  • Urážky jsou důvody těch, kteří nejsou v právu. [100]
  • I ten nejsilnější není nikdy dost silný, aby byl pánem, jestliže svou sílu nepřetváří v právo a poslušnost v povinnost.
  • Jednou z výhod dobrých skutků je, že povznášejí duši a uzpůsobují ji ke skutkům ještě lepším.
  • Lidé říkají, že život je krátký, a já vidím, že dělají všechno pro to, aby krátký byl.
  • Muži budou vždy tím, co z nich udělají ženy. [101]
  • Nešťastnými a zlými se stáváme jen proto, že zneužíváme svých schopností.
  • Pro obyčejnou ženu je muž vždy mužem; pro tu však, jejíž srdce miluje, je jediným mužem na světě její milenec.
  • Příliš klademe důraz na slova. Naše upovídaná výchova vychovává mluvky.
  • Slova, která nutí k odporu, nejsou k ničemu.
  • Srdce člověka je jeho rájem i peklem.
  • Všechna zloba pochází ze slabosti; dítě je zlé jen proto, že je slabé; učiňte je silným a stane se dobrým; ten, kdo by mohl vše, nedělal by nic zlého.
  • Zkaženost lidu a úředníků zachvátí nakonec i vládu, i kdyby byla sebemoudřejší.
  • Žádnou jinou knihu, než svět; žádné jiné vyučování než fakta. [102]
  • Žena vám odpustí všechno kromě toho, že nevzbudila touhu. [103]
  • Kdyby si lid vládl a spravoval se sám, tj. kdyby nebylo mezi občany a správou státu prostředníků, stačilo by, aby si příležitostně vyměřoval daně podle veřejných potřeb a možností jednotlivců. Protože by tak nikdo neztrácel ze zřetele ani získávání, ani používání prostředků státní pokladny, nemohl by se do jejího hospodaření vplížit ani podvod, ani klam. (Rozprava o politické ekonomii)
  • Tisíc cest vede k zbloudění. K pravdě pouze jediná. [104]

Ve výrocích[editovat]

  • Občanská svoboda je vymezena zákonem, který je projevem obecné vůle a jeho smyslem je odstranění libosti a svévole bohatých a vlivných jednotlivců a skupin. Svoboda bez rovnosti nemůže přetrvat. Svobodu, osobní či dokonce politickou, tedy lze považovat za společenskou hodnotu až tehdy, když jsou k dispozici alespoň teoretické předpoklady její dostupnosti pro všechny Jinak jde pouze o prvilégium nemnohých. – Richard Sťahel [105]
  • Život a dílo Rousseaua jsou v literární historii případem, snad jediným svého druhu, kdy genialita ovládne génia, když ji nejenže nehledal, ale je i proti jeho vůli ... Všechny ty síly ho prorůstají a on se je snaží zbavit. Je to vskutku jako nějaký dočasný a hrozný dar, který mu byl udělen jako vyšší rozkaz, který mu přikazuje nějaké poslání a povznáší jej nad něj samého ... – Romain Rolland [106]
  • Vystoupit ze stavu divochů a vstoupit do svazu národů; kde by každý, i ten nejmenší, stát mohl očekávat svou bezpečnost a právo, a to ne od své vlastní moci nebo od vlastního právního posouzení, ale jen od tohoto velkého svazu národů, od sjednocené moci a od rozhodnutí podle zákonů... Rousseau ne tak neprávem upřednostňoval stav divochů, pokud totiž vynecháme tento poslední stupeň, na který musí náš druh ještě vystoupit... – Immanuel Kant [107]
  • Dějiny přírody začínají dobrém, protože je dílem Božím. Dějiny svobody zlom, protože svoboda je dílem lidským. ... Tak se dá uvést ve vzájemný soulad, i v soulad s rozumem, ona tak často nepochopená, zdánlivě si navzájem odporující myšlenka slavného J. J. Rousseaua. – Immanuel Kant [108]
  • Když se však společnost, která je držena v područí despotické moci násilím, vymaní z této moci pomocí násilí, nedochází k žádné nespravedlnosti. Tato myšlenka udělala ze společenské smlouvy "evangelium" Velké francouzské revoluce. – Dalimír Hajko
  • Mezi myšlením Rousseaua a Kanta existují určité analogie prostřednictvím společných znaků (deismus a kritika společnosti) ... pokud Rousseau charakterizovalcelé lidské dějiny jako pád ze stavu nevinnosti a blaženosti, ve kterém člověk žil předtím, než vstoupil do společnosti a sdružil se do nepravých sociálních svazků; Kantovi se myšlenka takového přirozeného stavu traktovaná jako skutečnost jevila jako utopická a nazírání jako mravní ideál - stav nezkažené človečenskosti - se mu viděla dvojznačná a nejasná. Jeho etika odkazuje sice směrem k individuu a základnímu pojmu mravní osobnosti a její zákonodárství, avšak Kantův dějinný a zejména historicko-filozofický pohled (něm. Geschichtsphilosophische Einsicht) vedl k přesvědčení, že jedině přes médium společnosti může ideální úkol mravního sebeuvědomění najít své skutečné empirické naplnění. – Lubomír Belás [109]
  • Pokud převážná část osvícenů velebila rozum a hodně si od něj slibovala (svou přítomnost oslavovali jako věk rozumu, jehož světlo konečně zaplaší stíny pověr, předsudků a odežene temnotu nevědomosti a lidské hlouposti), u Rousseaua se již projevuje jakási únava z rozumu, kterému se v Evropě holdovali několik století ... " – Lubomír Belás [110]
  • ... rozdíl mezi tím, co je společné a co je skutečně obecné, je výstižně vyjádřeno v znamé Rousseaovej Společenské smlouvě, kde se říká, že zákony států mají vycházet z obecné vůle (Volonte générale), že ale proto ještě nemusí být vůlí všech (Volonte de tous). Kdyby měl Rousseau tento rozdíl na zřeteli, byl by dospěl v teorii států k významnějším výsledkům. Všeobecná vůle, to je pojem vůle, a zákony jsou zvláštní určení vůle založené v tomto pojmu. – Georg Wilhelm Hegel [111]
  • ... ohlasy inspirace Rousseaovými myšlenkami lze identifikovat i v současných úvahách i praktických pokusech o participativní a ekonomickou demokracii, v teorii nepodmíněného základního příjmu nebo v úvahách o potřebě decentralizace nejen politické, ale i majetkové, jako předpokladech svobody a její dlouhodobé udržitelnosti. – Vladimír Manda [112]
  • Fixní idea utopického komunismu, idea k nekomplikované šťastné minulosti, k primitivnímu divošstvu a přirozenému životu v přírodě, se tváří tvář k skutečnosti stávala stále absurdnější. Lesní útočiště, které doporučoval J. J. Rousseau, ztrácelo v konfrontaci s rozmanitostí výrobků, které zpříjemňovali život, svou atraktivnost. Únava z civilizace se dostavila až později. – Milan Šimečka [113]
  • Rousseauov způsob, tak jak si představuje dějiny: původní rovnost - skaza v důsledku nerovnosti - nastolení rovnosti na vyšším stupni -je negace negace. – Friedrich Engels [114]

Dílo[editovat]

Reference[editovat]

  1. KOHOUT, Karel. Základy obecné pedagogiky. Praha : UJAK, 2007. Z díla Emil čili o vychování. ISBN 978-80-86723-38-9. S. 126.  
  2. PERNÝ, Lukáš. Jean-Jacques Rousseau: O spoločenskej zmluve. In: Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020. Z díla Rozprava o vědách a uměních. ISBN 78–80–8128–257–7. S. 380.  
  3. ROUSSEAU, J. J. O pôvode a príčinách nerovností medzi ľuďmi. Bratislava : VSSS, 2010, s. 71
  4. ROUSSEAU, J. J. O pôvode a príčinách nerovností medzi ľuďmi. Bratislava : VSSS, 2010, s. 83
  5. ROUSSEAU, J. J. O pôvode a príčinách nerovností medzi ľuďmi. Bratislava : VSSS, 2010, s. 96, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 34
  6. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 228
  7. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 227 - 231, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 48
  8. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 242
  9. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 178
  10. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 182, 183
  11. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 175
  12. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 195, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 42
  13. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 196, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 44
  14. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 221 - 225, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 49
  15. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Rozpravy. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1989, s. 167, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 52
  16. ROUSSEAU, J. J. Rozprava o vedách a umeniach. Bratislava : Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, s. 105
  17. ROUSSEAU, J. J. Rozpravy. Praha : Svoboda, 1978, s. 192-213, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Jean-Jacques Rousseau: O spoločenskej zmluve. In: Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 141
  18. ROUSSEAU, J. J. O spoločenskej zmluve. Bratislava : Kaligram, 2010, s. 83.
  19. ROUSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva.1. vyd.Praha: Právnické knihkupectví anakladatelství V. Linhart. 1949, s . 11
  20. ROUSSEAU, J. J. Rozprava o politickej ekonómii. In: ROUSSEAU, J. J. Rozpravy. 2. vyd. Praha : Svoboda, 1989, s. 191, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 41
  21. ROUSSEAU, J. J. O společenské smlouvě. Praha : V. Linhart, 1949, s. 58, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Jean-Jacques Rousseau: O spoločenskej zmluve. In: Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 143
  22. Jean-Jacques Rousseau, Du contrat social, 1762
  23. ROUSSEAU, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. 1. vyd. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1949, s. 106; cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 46
  24. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Smlouva společenska. (Contract social.). Přeložil Karel Adámek. Mares, 1871, s. 17, https://books.google.sk/books?id=NQB-NBCtXF0C&hl=sk&source=gbs_navlinks_s
  25. ROUSSEAU, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. 1. vyd. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1949, s. 10; cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 46
  26. ROUSSEAU, J. J. Rozprava o vedách a umeniach. Bratislava : Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, s. 87
  27. ROUSSEAU, J. J. Rozprava o vedách a umeniach. Bratislava : Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, s. 88
  28. ROUSSEAU, J. J. Predslov k narcisovi, s. 105
  29. ROUSSEAU, J. J. Du contrat social; ou Principes du droit politique, 1762
  30. ROUSSEAU, J. J. Rozpravy. 2. vyd. Praha : Svoboda, 1989, s. 78
  31. ROUSSEAU, J. J. O pôvode apríčinách nerovností medzi ľuďmi. Bratislava : VSSS, 2010, s. 100
  32. ROUSSEAU, J. J. O pôvode a príčinách nerovností medzi ľuďmi. Bratislava : VSSS, 2010, s. 24
  33. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1956, s. 86, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 14
  34. ROUSSEAU, J. J. Rozpravy. 2. vyd. Praha : Svoboda, 1989, s. 248, cit. podle SOBOTKA, Milan: Jean-Jacques Rousseau: od "Rozpravy o původu nerovnosti" ke "Společenské smlouvě" Rovnost. Praha: Karolinum, 2015, s. 47
  35. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1956, s. 293, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 13
  36. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1956, s. 298, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 13
  37. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1956, s. 339, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 16
  38. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 6
  39. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 6
  40. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 7
  41. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 9
  42. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 12
  43. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 64
  44. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 65
  45. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 67
  46. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 270
  47. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 66
  48. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 68
  49. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 71
  50. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 77
  51. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 97
  52. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 101
  53. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 148
  54. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 155
  55. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 188
  56. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 190
  57. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 194, 196
  58. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 207
  59. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 216
  60. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 220
  61. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 222
  62. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 224, 225
  63. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 245
  64. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 254
  65. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 256, 257
  66. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 258
  67. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 263
  68. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 271
  69. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 275
  70. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 272
  71. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 273
  72. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 274
  73. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 281
  74. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 282
  75. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 293
  76. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 294
  77. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 320
  78. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 325
  79. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 362
  80. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 365
  81. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1956, s. 313/ ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 364
  82. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 379
  83. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 385
  84. ROUSSEAU, Jean-Jacques.Vyznání.Praha: Rybka, 2017, s. 55
  85. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1956, s. 345
  86. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 413
  87. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 419
  88. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 426
  89. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 438
  90. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 456
  91. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 2002, s. 463
  92. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Emil alebo o výchove. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 1956, s. 278
  93. ROUSSEAU, J. J. Vyznání. Praha: Rybka Publishers, 2017, s. 379
  94. Jean-Jacques Rousseau, Les reveries du promeneur solitaire, 1782, http://walkerd.people.cofc.edu/misc/reveries.html
  95. Jean-Jacques Rousseau, Les reveries du promeneur solitaire, 1782, http://walkerd.people.cofc.edu/misc/reveries.html
  96. Jean-Jacques Rousseau, Les reveries du promeneur solitaire, 1782, http://walkerd.people.cofc.edu/misc/reveries.html
  97. Jean-Jacques Rousseau, Les reveries du promeneur solitaire, 1782, http://walkerd.people.cofc.edu/misc/reveries.html
  98. Jean Jacques Rousseau: Júlia alebo Nová Heloisa
  99. Jean Jacques Rousseau: Júlia alebo Nová Heloisa
  100. VANEK, Pavel. Kaleidoskop: moudré, poetické, humorné i rozverné střípky, 2009, s. 239
  101. VANEK, Pavel. Kaleidoskop: moudré, poetické, humorné i rozverné střípky, 2009, s. 91/ BRYNDOVÁ, Jana. Nechci rajskou, chci lásku!, Motto, 2005, s. 107
  102. ROLLAND, Romain, 1948. Nesmrtelné stránky J. J. Rousseaua. Praha: Fr. Borový. s. 11
  103. VANEK, Pavel. Kaleidoskop: moudré, poetické, humorné i rozverné střípky, 2009, s. 88
  104. Slovenské pohľady, Zväzok 98,Vydania 9–12, 1982, s. 91
  105. Richard Sťahel o Rousseaove teorii. In: MANDA, Vladimír, Richard SŤAHEL; Tomáš PRUŽINEC. Človek, sloboda a vlastníctvo vo filozofi raného novoveku. Bratislava: Iris. 2015, ISBN: 978-80-8153-050-0
  106. ROLLAND, Romain, 1948. Nesmrtelné stránky J. J. Rousseaua. Praha: Fr. Borový. s. 11; cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 10, 86
  107. KANT, Immanuel. K večnému mieru. Bratislava: Archa, 1996, s. 67, cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 35
  108. KANT, Immanuel. Studie kdějinám apolitice. Praha: OIKOYMENH. 2013, s. 152 cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 152
  109. BELÁS, Ľubomír. Dejiny filozofie – vybrané postavy aproblémy I. Machiavelli, Rousseau, Kant. Prešov: Prešovská univerzita, 2011, s. 44 cit. podle PERNÝ, Lukáš. Rousseau a filozofia dejín (rigorózní práce). Prešov: Prešovská univerzita, 2019, s. 24
  110. BELÁS, Ľubomír. Dejiny filozofie –vybrané postavy aproblémy I. Machiavelli, Rousseau, Kant. Prešov: Prešovská univerzita, 2011, s. 28
  111. HEGEL, Georg Wilhelm, Malá logika. Praha: Svoboda, 1992, s. 288
  112. MANDA, Vladimír, Richard SŤAHEL; Tomáš PRUŽINEC. Človek, sloboda a vlastníctvo vo filozofi raného novoveku. Bratislava: Iris. 2015, ISBN: 978-80-8153-050-0, s. 167
  113. ŠIMEČKA, Milan, 1967.Kríza utopizmu. Bratislava: Obzor, n.p, s. 85
  114. MARX, Karl a ENGELS, Friedrich: Spisy. Zv. 20. Praha: Svoboda, 1966

Externí odkazy[editovat]